Únor 2017

(Baroková duchovní báseň)

16. února 2017 v 8:19 | Lai |  Habry a jíní
Milovanému otci
Antonínu Koniášovi TJ


Já chtěl jsem, jak zvyk nám velí,
do čela básně přípis dát.
Však "na věčnou paměť, lásku" psát
jsem nemoh': ó, jak jsme smělí,

že chceme éter kalem vléci!
Je bez významu "věčnost" červa,
slaba je síla jeho, marna verva
a hříčka kvaltování. Co krve téci

jsem viděl, jako voda plyne,
bez míry bouřit v žilobití
a vpíjet se v orbu, steré bytí
pohrobit a plodit bytí jiné.

Však dál mi v mysli vázla SLOVA:
"z věčné lásky". Já cítím jistě
lásku, a zdá se věčná, cudně, čistě
trvá. Z nich vstává vůně santálová.

Není-li věčná? Ale bouří, tvoří, žije
ta láska v záobzoří. Tam prosí tiše
o jsoucnost cit budoucích. Tam vánky dýše
s vnuky a pije bol a v světy bije.

Tak Vaše láska, otče, tvoří ve mně,
je současná mi. Nezaniká. Světlo nese
staletími, přes věky šeptá, dme se
vlnami. Zní ještě v české krvi temně

barok a zvony. Zní Vaše písně. Zbožné hlasy.
Zní pokora a Vaše ponížení, zní láska celá.
Zní touha neunávaná sehnat do kostela
rozptýlená stáda, by v božím stínu odpoč'la si.

Zní žalost Vaše, soucit rvavý,
že spějem v peklo. Zní smutky v duši
a strázně žití. Zní nářek, že jsou hluši
Čechové, a stížnost úděl na krvavý.

Ach, otče, jest z knížky Vaší znát,
když Vám poděkoval kdosi, jak slova
tají skromný, tichý ples, že znova
a zas smíte vděk čís k srdci přikládat!

Zní kněžské bolesti. A znějí krásy
klekání jarních v polích zrosených.
Jsou cítit vlčí máky, voní zkosených
trav míza. A v poutníkovi slovo Spásy

tam v poli bouří bílých u kaplí.
To vše jste - vím to - vídával,
když ode vsi ke vsi, stále dál
jste spěl, kde lidé v světě dlí.

To všechno, otče, žije stále,
na věky láska Vaše svatá, věčná
je s námi na zemi, ó nekonečná,
milostná láska, něžná neskonale!

Dokud až cítím, Vaše konejšivá
píseň, otče, mně věčná zdá se.
Ne jen když trvám, světe, v čase,
mně věkověčně o Vás srdce zpívá.

Epilog

Neraním pokoru? Netknu snad
se skromnosti? Ó, odpusťte mi,
že světce poutám chválou k zemi.
Místo veršů svých bych tolik rád

poklekl před Vámi, a bez halasu
by žehnaly mi bledé, chudé dlaně.
A já bych tiše vtiskl pocel na ně.
- Vy měl jste v lásce lidskou rasu

a neodháněl nikoho. Tam ve pokoře
vroucí bych chtěl s Vámi setrvati,
kam svítí Vaše slunce na souvrati
žití už; kam odložit jste přišel hoře.