Epištola z Hippony

18. listopadu 2016 v 22:24 | Lai |  Librarie čili prosaické drobnosti
Xantippos Eusebiovi
Hippo Regius, 1206 [od prvních Olympisjkých her]

Pozdrav!
Plně slib spěchám vylíčit Ti, o čem jsem Tě nemohl zpravit v předchozím listě.
Když jsme tedy s otcem uvízli v Hipponě, dlouho jsem myslil, že se pomátne na rozumu. Utržil nicméně velké zisky, protože v obleženém městě byl všeho nedostatek, a časem se dal přesvědčit, že barbaři brzy odtáhnou. Stal se proto přívětivějším.

V těchto dnech právě zemřel biskup Augustin. Křesťané vystavili jeho tělo pro poslední rozloučení, na které se dostavili kromě jeho farníků také Hipponští; někteří z nich byli nekřesťané. Slyšel jsem dokonce vypravovat, že si mrtvého biskupa přál vidět jeden z vysoce postavených Vandalů. Jakmile mu to umožnili, zatoužil po křtu tak mocně, že kdyby mu byl pro blízkou dobu odepřen, určitě by prý zemřel. Jestlipak si myslíš spolu s křesťany, že tato příhoda rozmnožuje nesčíslné zázraky svědčící o jeho svatosti?
I já jsem toužil viděti Augustina na vlastní oči a díky tomu, co jsem vypsal výše, se mi povedlo otce přemluvit.
Onen filosof byl vystaven v zatemněné místnosti, kde jeho tělo ozařovalo nesčetně svic. Poblíž něj nakupili všechny knihy i ostatní předměty, které mu byly za života milé a s kterými se uchýlil do Hippony. Celkem toho však bylo žalostně málo.
Zaplatil jsem, aby nás nechali chvíli o samotě s oním pamětihodným mužem; pro jistotu jsem dodal, že já i můj otec jsme křesťané a chceme mít čas na spasitelné rozjímání. Když se místnost vylidnila, přistoupil jsem blíž a skutečně jsem upadl do hluboké zamyšlenosti.
Jsem rád, že tam se mnou nebyl Hipparchos, který by mne jistě rušil vzdechy a modlitbami a snažil by se mě přesvědčovat o pravdách svého náboženství, takže by mi vůbec neumožnil o nich přemýšlet. Lituji však, že jsi tam nebyl Ty, můj Eusebie. Toužím stát se na chvíli Tvýma očima, abys srkze mne mohl uvidět, co jsem v Hipponě viděl já. Představuj si tedy, co Ti budu líčit.



Zdroj obrázku: zde

Stojíš před biskupem. Pohledu se naskýtá nevšedně mnoho: nádhera roucha má tisíc jednotlivostí, z nichž každá může zaujmout a okouzlit celé srdce; hedvábný biskupský čepec, kterému říkají mitra, je vyšívaný s opravdovou jemností a vkusem, jakými musíš být dojat. Zároveň žasneš, že ono jméno, jež jsme poprvé poznali v Alexandrii a pak stále potkávali v Římě, je oděno do konkrétních a zcela lidských rysů; zkoumáš zvědavě, které to jsou, jaký tvar rtů že měl tento Augustin.
Je snědý, neboť byl Berber. - Také smrt Tě zaujme, protože znamená a pozměňuje rysy, je vlastně novou skutečností v něčím zjevu. Na těle vidíš i známky rozkladu (ostatně v Hipponě jsou velká vedra). A konečně, usebereš-li se opravdu k usilovnému pozorování, stane se podivná věc. Tak, jako se rozostřuje unavený zrak, se při dlouhém a soustředěném zkoumání něčí tváře jakoby rozplývá naše navyklost na lidskou podobu. Jeddnotlivosti se začínají jevit nesamozřejmými, ba překvapujícími, a tak i obyčejný nos, který má každý, je najednou objev, který upoutává estetická sudidla. - To všechno - oděv, kontury, smrt i podivnost lidského zjevu - můžeš vypozorovat.
Uznáš tedy, že je toho veliké množství, co hltáš očima. Při tom však jistě tak jako já myslíš na kosmos, který kolotal v Augustinově mysli a stahoval do vření svých prostor čas, boha a věčnost, jaké myšlenky - nekonečně padající střelné rozlety!, křižující se a stínající v malém prostoru jeho lebky, ach, čas, bůh, duch a věčnost, něco nezbadatelně velikého, to, co nikdy nevyhoří... Tyto věci byly doma v Augustinově hlavě; a do ní jsme nahlíželi i my, kdo jsme ho za svých římských let četli.
Díváš se tedy na mrtvého muže a tolik toho vidíš, a přesto je něco, co nevidíš. Co se stalo po smrti s vědomím toho, kdo "v duchu svém měřil čas"? Kde je teď asi Augustinův duch, do kterého se vešel vesmír? Kde je bůh myšlený Augustinem? Co je s duší filosofa? Co je s arcimetafysikem, který si hnusil hmotu?
Prahneš to vědět, celé tvoje vědomí za tím tíhne, a - muka - vidíš nádheru roucha, prsten a pestřivý pych mitry, vrásky a milostnou něhu rtů, žíly svatých rukou, mrtvolnou tuhost, nezvyklost ušních boltců - a tak jen topíš oči v diamantech a všechny Tvoje smysly obtěžkává hmota. Zůstáváš nesmyslně zavřen před branami, skutečnost naléhá matérií, neproniknutelná - Co je teď za ní? A vidíš maso a kosti v perlách a šarlatu.
Jsi bezmocný poznati. Není nic, co by ve mně ponoukalo takové zoufalství jako tento mrtvý metafysik.

Žij dobře.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama