ŽIVOTOPIS s velkým I

21. srpna 2015 v 22:45 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Jako student hodně psal, trochu četl - většinou špatné věci -, chodil nazdařbůh, aniž by při tom něco cítil, nad učebnými knihami myslil na oči milenek a někdy plašil holuby. Skýtalo mu dekadentní rozkoš, když mohl týrat lidi citacemi klasiků, jak je odposlouchal, většinou dlouhými a vždycky chybnými. Naučil se na gymnasiu klassické tuposti.
…, se pak oženil s jednou Polkou, která plakala vždycky, když hráli Brahmse.
Co se týče Ofélie, někdy hájila otce proti matce a někdy naopak, protože jí dělalo dobře proselyticky rozbíjet modly. Dělala to už jako docela maličká. Ostatně ne aby někoho napadlo jí to vyčítat: je to vlastnost, kterou podmínky postupně vyšlechtily v každé lůze, v každé utištěné a nanicovaté věci.

Oči měla Ofélie také po otci, a to zelené; takové, že by se na ně dala napsat středně dlouhá báseň, aniž by autor něco musel přibájit nad obvyklou míru. To mám za nutné vám sdělit, protože na jeho oči by se rovněž dala složit středně dlouhá báseň, jenomže to nikdo neudělá, protože -- vy víte proč, protože na oči mužů se básně neskládají, a to je škoda, i házím ten nápad v plén.
Kromě toho měl ještě dva syny v manželství a jednoho mimo ně. Ten nemanželský, to byl takový milý hošík, jmenoval se Manfréd podle Byrona, jejž otec nikdy nečetl, a vyučil se řezníkem. Dali mu do vínku kromě romantického jména i romantickou povahu, ale lyrismus v něm nakonec zašel, ó, aby taky ne.

Matka toho nemanželského, Milada nebo Milena, z božího dopuštění úplně hloupá, navíc měla ještě špatné zuby. Kdybychom zkoumali, proč s ní spal, došli bychom k myriádě hypothes, z nichž by možná ani jedna nebyla správná, a proto to zkoumat nebudu. Jestli se ti, čtenáři, chce, má věc to už není. Jsemť ovšem špatný životopisec, když nechci zkoumat, s kým můj hrdina spal, proč, jak často a rozličné podobnosti. A Milada nebo Milena byla dcera řídícího, opilá zpívala Marseillaisu a nikdy nechápala - ale to nechápe žádná žena, jsou už takové -, že žena není nejdůležitější věc. Měla parfém, který mu nevoněl, což je myslím důkaz, že ji vůbec neměl rád. V čem tkví hodnota sdělovací prosy? A věděli jste, že Saddám Husajn byl feminista? Nechápu proč.

On, můj hérós - vytkl jsem si přece mluvit o něm - choval kocoury. Patří to k mé povahopisné črtě, proto o tom budu mluvit. Protože, jak jsem řekl, měl klasické vzdělání, jmenovali se ti kocouři, jak šli v řadě za sebou, jak se rodili se a umírali, po římských císařích. Jeho nejoblíbenější kocour slul Galigula a směl se promenovat po stole (i proto se s ním ta Polka mimochodem rozvedla, totiž ne s tím kocourem), což ještě zmnožovalo jeho kocouří hrdopýchu. Caligula také trpěl melancholiemi. - Ta Milada nebo Milena chtěla, aby jí složil báseň, ačkoli neuměla francouzsky, což mně připadá docela roztomilé, uvážíme-li, že já francouzsky umím. - Proč byl Caligula nejoblíbenější? Protože se na jeho jméno daly dělat vtipy s učenými pointami a těmi vtipy bylo možno sužovat služku, poněvadž jim nerozuměla.
Kromě římských císařů pěstoval ještě jednoho koníčka, a sice sbíral sošky a figurky Napoleona. Konstantin Biebl nějakou dobu studoval italské kurvy; každá prý měla na stěně Napoleonův obrázek. "Síla holt podmaňuje ženy, kurvy zbožňují Napoleona." Z toho lze intelektuální mocností nezvratně dovodit mnoho věcí a já to ponechávám privátní píli čtenářově.
Každopádně těch figurek a sošek měl mnoho. Velké, malé, barevné, cínové, dřevěné, mramorové... anebo ne. Měl obrovskou knihovnu, luxusní kus. Knih asi půl druha tisíce, ale četl jenom netlustší a nejbibliofilštější, každý den pět stránek - dával si je na stolek v salonu. Často nad nimi naschvál kouřil doutníky, aby se do nich sypal popel a tu a tam propálil stránku, něco jako jeho ex libris. Koukněte, jak je v Odysseovi ta scéna, kde ten Židák jako potká toho Dedala, tak u té jsem zrovna kouřil. Poněvádž propojení četby s prostředím exponuje prožitek. Až půjde jeho majetek do dražby, zvažte, jestli se vám vyplatí mít nějakou knihu vzácnou sice, ale s jeho ex libris.

Než umřel, stála u něho Ofélie, měla levný parfém, takový hnusný, jako mívala Milada nebo Milena, a na něho šla hrůza z té náhody a dal radši volat kněze. Neměl rád náhody, i chtěl se proti nim zaopatřit katolicismem - rozpomněl se, že byl kdysi křtěn - , a jak tam tak čekal, dočekal.
Abych nezapomněl, za života býval člověkem. Doporučoval bych to vytesat na jeho náhrobek.

(Pozn.: Ať žije experimentální prosa.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama