Student a Kateřina

13. dubna 2015 v 20:28 |  Librarie čili prosaické drobnosti
Student a Kateřina
(romanticko-realistická pohádka)

Je velká a stinná zahrada, kde jsou k vidění nejhezčí růže v zemi. Kdysi tam často chodil student, aby si ulevil ve starostech a rozmnožil radosti, a jednoho jara se jeho návštěvy staly pravidelnými. Čekal, až se vylíhnou slavíci, aby mohl z hnízda vybrat mladé; usmyslil si totiž věnovat ptáčka svojí Kateřině.
Časem však ten nápad zavrhl, protože mu připadl všední. Bloumal zase bez cíle a uvažoval, jaký dar by asi tak mohl být úměrný básnickosti a lyrickosti jeho vznětu. A tak se vyznával těm krásným růžím, které mu naslouchaly něžně uzardělé, což ale samo sebou k ničemu nevedlo.
Stalo se, že dostal nápad, právě když odpočíval v rosnatém stínu cypřiše.
A ano, nepochybně jím byl nadán shůry, protože rozhodně předčil všechno, o čem zatím fantazíroval.


Druhý den přinesl Kateřině duši. Opatřil pro ni skvělou klec od zlatníka Fürstla, jemně řemeslně zvládnutou, a zahalil ji obzvlášť drahou a skvostnou zástěrou, takže si byl jistý, že dar bude mít úspěch.
Zastihl milenku, ana sedí u okna v té nečinnosti, která dodává pikantnost vznešeným dámám. Odevzdal jí dárek, zůstal u ní notnou chvíli a byl při tom blažen.
Je pravda, že Kateřině se duše líbila. Zavěsila klec blízko okna a radovala se, že se s ní teď bude moci těšit. Student určitě nic nepokazil, když jí nechtěl věnovat obyčejného slavíka.

Přešel měsíc nebo dva. Náš student pořád chodil do zahrady, jako by se nic nezměnilo. Zato Kateřina trpěla bizarní a krutou kakokracií rozmaru - tyrana dívčích srdcí - a v důsledku té nemoci ji, nebožačku, omrzely radosti, které dosud měla.
Dřív naslouchala třeba hodinu zpěvům, šepotům a něžnému štkaní, zpovědím a oslavám věnované duše. Dojímalo ji, když se jí ten živáček chvěl v dlani. Bývala pyšná, že přítelkyně její dárek vesměs chválí. Teď ji to bavilo málokdy; jen tu a tam se s ním přišla rozptýlit.
Stalo se, že třeba za celý den nezvedla zástěru a duše zůstala ve tmě. Posedávala pak na bidýlku celičká zjihlá, ani nemukla, schoulená a přikrytá olysalými křídly.
Jednou nechala Kateřina ze samé lhostejnosti okno dokořán, aniž předtím zavřela klec. Vězenkyně usedla na parapet, okamžik se slunila, pak poskočila, rozestřela perutě a byla ta tam.
K velkému dobru studentovu tedy duše ulétla a vrátila se mu; můžeme totiž s jistotou tvrdit, že by bez ní brzy zahynul (k čemuž nás opravňují nedávné pokroky ve vědách, dokazující, že tělu duši trvale odejmout nelze.)
Měl víc štěstí než rozumu. Však už ho mrzel svět a znovu poctílil štěstí teprve teď, když nad ním zaklokotal slavík.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Savage Savage | 14. dubna 2015 v 22:59 | Reagovat

Krása a pohlazení.Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama