Pohádka - Císařova hrobka

4. prosince 2014 v 22:08 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Nehledejte v textu, prosím, složité alegorie. Je to jenom pohádka a těžiště příběhu spočívá v lyrickém propracování, procítění námětu. V tomhle ohledu vycházím z našeho milého H. Ch. Andersena.

Císařova hrobka

Bylo kdysi císařství, kde vládl krutý pán. Dřel lid zákony i mimo zákon, takže v zemi skoro nebylo člověka, který by svého vládce miloval.
Ale císaři na tom málo záleželo; trávil dny v radovánkách a pěstoval jen své smysly. Tak jako noc přechází v den a naopak, střídaly se v jeho životě slast a odpočinek: co vášeň sežehla, zahojil klid, aby císař mohl zas a znovu vzplanout pro nějakou rozkoš.

Tak uplynula nejlepší léta jeho života. Sešel a vyčerpal se, zestárl a brzy nato pocítil, že smrt je nablízku. Až zemře, lid pro něho plakat nebude - na to teď myslil stále častěji a zdálo se, že náhle začal každým dnem ubývat na váze.
(Vidíš, čtenáři, že nebyl zcela lhostejný, jak sis snad dosud myslel. Choval dokonce v srdci soustrast s jednou živou bytostí, soustrast, kterou odtamtud za celou dobu nevypudily ani přečetné lásky a která zůstala i tehdy, kdy tento orgán docela seschl. Byl to ze všech lidských citů ten nejvytrvalejší a nejvděčnější, totiž sebeláska.)
Císař tedy pomýšlel na svůj vlastní pohřeb: počítal v duchu ty, kdo půjdou za rakví, hmoždil se úvahami, kolik bude prolito slzí, a podobně. Ach, bůh ví, jestli vůbec řádně zaplatí plačkám!

Nero s tygrem

Tak dumal nešťastný stařec, až dostal nápad. Jakmile připadl na tu geniální myšlenku, krev se mu na okamžik zjitřila v žilách a byla taková, jako bývala kdysi - jiskrná jako víno a bujná jako andaluský kůň. - Ano, on to vymyslil, on, hlava pomazaná, osvícená, duchem navštívená. Přece jen bude plakat celý dvůr, celá země - procesí se potáhnou ze všech koutů a nikdo z nich se nezdrží, aby nezaplakal nad jeho hrobem. Ukrutný císař zvítězil.
Pro něho samého by neplakali: nechá si tedy zhotovit náhrobek, který prostou svojí krásou dojme člověka k slzám, práci, na kterou nebude možné patřit suchým okem už proto, že se v nás při pohledu na ni samo nebe rozezpívá --
Tak se císař rozhodl a ihned sezval ke dvoru architekty a stavitele ze všech světových stran. Celé dny a noci s nimi diskutoval a plánoval a únava jako by se mu vyhýbala, až konečně zahájili výstavbu.
"Kdo je na okamžik naplněn bezvadnou krásou a souladem, jako by se v tu chvíli modlil k bohu," slyšel jednou v kázání. Pravda - všechny duše, jaty tou zázračnou nádherou, tak splynou nad hrobem v modlitbě za tyranského nebožtíka.
Uplynulo několik let. Hrobka byla postavena a čekalo se už jen až císař zemře, aby směla být odhalena.
Brzy se stalo po vůli tisíců.
Lidé se vyrojili do ulic a mlčeli, jak dovede mlčet lid, který je mlčení uvyklý a kterému se po léta všechna hnutí zadírají jenom do masa. Bylo to mlčení strašné, revoluční. Nikdo ani nehlesl, aby projevil radost nebo žal.
Tu v průvodu přenesli tělo z paláce, prověřili jeho totožnost a uložili je do hrobky. Rychle a bez zájmu odsloužena mše - jen dobrý páter se samojediný pomodlil za mrtvého - a hrobka odhalena, jak si císař přál v poslední vůli.
Sňali smuteční záclonu. Dav zaševelil. Jakýsi sladký, andělský bol mu sevřel srdce, když hleděl na mramor, stříbro a perly: něžní putti ze slonoviny si čítali v mramorových knihách, sedíce na okraji římsy, a andělé stáli u paty se zjihlou něhou. Nádherná hrobka, která by převážila poklady obou Indií, tu stála před nimi - jemná, subtilní a zduchovnělá tak, že se to skoro příčilo materii.
Lidé plakali nad hrobem krutého císaře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama