Prosinec 2014

V Klementinu

16. prosince 2014 v 21:58 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Anotace: (Ahoj, tati.) I když je to samostatné literární dílo, ve své podstatě jde o přípravnou studii k něčemu většímu, kde hodlám využít poznatky o jezuitech a jejich pojetí nábožneství. Skoro celé (až na čtyři nebo pět vět) je to přejato z mého deníku, a to beze změny. Takto jsem meditovala včera na klementinském nádvoří.
Mimochodem, asi to dám přečíst p. K. ("Z.").
DOLE JSOU VYSVĚTLIVKY.

V Klementinu
impresionistická črta

Po nádvoří Klementina se občas někdo mihne: snadno myslit ty lidi jako profesory a seminaristy, oko se rádo klame a má-li vidět černou sutanu, vidí ji. - Hle: tam kráčejí pružným, skoro elegánským krokem studenti, jimž je tak lehko na duši, a čtveračí mezi sebou.
Tamhle mladší, ukoptěné studentisko, chlapec tak třináctiletý, peláší s knihami pod paží, zvlášť opatrně nesa chrestomatii. - Jde někam pozdě, ten malý čtenář: to je nade vší pochybnost.
Dva profesoři postávají pod Astronomickou věží a baví se s klidem akademickým; pak přecházejí povlovně do kroku a stále rozkládají. Memento mori! vždyť všechno je jen prach a boží vůle dohromady, a prach pomine. Kam by spěchali?
Zadumaně, ale svižně míří přes dvůr muž asi čtyřicetiletý, člověk by mu však hádal ke třicítce, máť rysy hladké, jakoby chlapecké, a líce zarůžovělé. Kráčí s hlavou skloněnou, hledí do země a ret se mu zachvívá - ach, kdyby byl ten člověk hudbení skladbou, měla by "jeho" skladba jemnou instrumentaci a byla by nyvě andělská.
Co se mu to chvěje na rtu? Modlitba, báseň? a přece se zdá, že - ať je to ta neb ona - o ní neví, že to ústa pracují sama a bezděky.
Minul. Je slunečno, ač prosinec, a odněkud zní pták - jen to tak zkouší, aby se přesvědčil, že když zapěje, slunce nepřestane zázračně hřát. Hvízdá nesměle, z lehýnka, testuje jenom životnost teplého prosincového snu.
Básník před chvílí vyšel z tiskárny. Teď znovu zavrzly dvéře, maminka odtamtud vyvádí nemocné dítě, aby se nadechlo čerstvého vzduchu. Osoba to opratrná, šetrná, má snad starosti, na nic řádně nemyslí a nikam nehledí. Ruce sem tam máznuté od tiskařské černě jí spočívají na útlých ramenou chlapečka, bledého, hubeného dítěte nad obyčej vážného. Je vysílené ještě nemocí, které ale nelze připsat jeho těžký krok a postoj divně zkroucený; ty jdou na účet dějů niternějších, bytostnějších. Černé oči se zdají samy sebou opájeny, zaneseny zánětem citovým.
Je to zvláštní člověk (pravím: člověk, protože uvnitř jeho tílka je už všechno hotovo, ukuto, už se více měnit nebude). Dospělému se z toho až srdce sevře; holandské přísloví říká, že není nic, od čeho by se člověk s takovým divým odporem odtahoval "jako od dítěte příliš moudrého".
- Tak tedy je to zvláštní člověk, jako svíce. Svíce, předmět liturgický, pochází totiž z hmoty bohulibé, to zaprvé, zadruhé pak je to oběť úplná, slouží bohu celou svou jsoucností až do zániku.
Neznáť za celé své bytí nic nez požehnaný plan. A tím očistným planem se stravuje, až z ní už nic není: pomine beze zbytku a se vší opravdovostí, a je to konec hmoty, jak Bible káže.
Dítě klementinských tiskařů je Antonín Koniáš, budoucí páter. Pozoruhodný, historický pohled: vosková líčka dítěte, ustavičnou bolestí hlavy ztýrané čílko, černé oči, které zejí ve vyhlublé, hranaté tvářičce.
Ale celý ten zjev je znamenán sentimentalitou, až k nevíře jemnou. Jeho vnímavosti není žádná myšlenka příliš filigránská, aby ji nepojala v plném rozsahu, a takové duševní ustrojení znamená útlocitnost.
Chlapec už se dosti nalokal, maminka ho zavádí dovnitř, aby zas ulehl. Dvéře znovu zavrznou, ostatní hlasy mezi tím odšuměly a na Klementinském nádvoří panuje ticho.

Vysvětlivky:
- chrestomatie: "čítanka", výbor literárních textů pro studijní účely
- Memento mori: (lat.) "Pamatuj na smrt" - rčení oblíbené zvláště v baroku, odkazuje k pomíjejícnosti
- "muž asi čtyřicetiletý (...)": Bedřich Bridel (1619-1680), český barokní básník a skladatel na světové úrovni, jezuita (v Klementinu působil v letech 1656-1660)
- zánět: zde ve smyslu zanícení, zápal
P. Bedřich Bridel a P. Antonín Koniáš by se v Klementinu asi setkat nemohli - ale fantasii vše dovoleno, vždyť jde jenom o představu.

Pohádka - Císařova hrobka

4. prosince 2014 v 22:08 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Nehledejte v textu, prosím, složité alegorie. Je to jenom pohádka a těžiště příběhu spočívá v lyrickém propracování, procítění námětu. V tomhle ohledu vycházím z našeho milého H. Ch. Andersena.

Císařova hrobka

Bylo kdysi císařství, kde vládl krutý pán. Dřel lid zákony i mimo zákon, takže v zemi skoro nebylo člověka, který by svého vládce miloval.
Ale císaři na tom málo záleželo; trávil dny v radovánkách a pěstoval jen své smysly. Tak jako noc přechází v den a naopak, střídaly se v jeho životě slast a odpočinek: co vášeň sežehla, zahojil klid, aby císař mohl zas a znovu vzplanout pro nějakou rozkoš.