Misogyn

22. září 2014 v 18:16 | Lai
Misogyn
meditativní studie
"Nezařadil jsem člověka mezi lidoopy. Možná, že jsem to ale měl udělat." (Carl von Linné)

Slíbil jsem, že se alespoň několika slovy zmíním o doktoru G. Jelikož jsem se už od jeho smrti zabýval plánem napsat povahopisnou črtu, rozhodl jsem se, že spojím oba úkoly v jeden; charakteristika, kterou Vám posílám, je tak věrný obrázek, jaký jen jsem schopen podat. Když jsem ji psal, měl jsem na zřeteli, že by snad mohla dobře posloužit doktorovým životopiscům.


Poprvé jsem ho spatřil před osmi lety v Lovani, kde dohlížel na vydání své "Knížky o atheismu". Bylo to na jaře; stavil jsem se v jednom krámku s veteší a paběrkoval jsem, když jsem ho zahlédl.
Poznal jsem ho podle portrétu, který jsem před časem viděl v literárním měsíčníku.
Byl to mužík s velkýma mločíma očima a neduživého vzezření; jak je možné, napadlo mě hned, že někdo tak tělesně nedostatečný vládne tak mocným vlivem? Vždyť se kvůli němu kolikrát studenti poprali se strážníky a všude byl příčinou rozbrojů. Byl zrovna v módě jako ještě nikdy za celou svoji kariéru.
Stál tehdy u přihrádky s knihami, probíral se jimi štíhlými prsty, obzíral hřbety a bručel. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě, aniž můj pohled pocítil: neměl geometrickou, pýthagorejskou tvář značící přísného ducha, jak jsem si představoval, ale koutky úst měl pedanticky sevřené. Prsty na rukou, neobyčejně živé a hbité, se stále třepotaly.
Po chvíli se odhrnul závěs a ze zadní místnosti vešel starožitník. Pustil se s doktorem do hovoru - navázal na debatu započatou před mým příchodem a já jsem pochopil, že filosof je u něj často hostem. Druhý den jsem se tedy v krámku zastavil ve stejnou dobu jako včera, doktora jsem však už nezastihl. Řekli mi, že musel narychlo odcestovat do Paříže.

Po prázdninách jsem se do Paříže vrátil i já. Více než jiné roky mě pohltilo studium biologie a na příhodu s doktorem jsem skoro zapomněl.
Během roku jsem napsal několik básní - jen bůh ví, jak velmi nerad si je teď připomínám! -, které mi na jednu sezónu přinesly popularitu. Jedna z nich, inspirovaná Pascalem, získala jakousi studentskou cenu a mně vydobyla pověst výjimečně oduševnělého mladíka. Snobští měšťáci a diletantská šlechta mi otvírali salony.
V některém z nich jsem se setkal s doktorem: shluklo se kolem něho hejno obdivovatelů, kteří jeden přes druhého stavěli na odiv svoji učenost, citovali pasáže z "Knížky o atheismu" a srovnávali ji s Holbachovými spisy. Skoro to vypadalo, jako by byl ubohý doktor nějaká vzácnost, která se ocitla v dražbě a všichni se předháněli v nabídkách.
Konečně se společnost odebrala na desert. Doktor nějak proklouzl hostitelce a vrátil se zpátky do salonu, kde zhrouceně klesl na sofa; spatřiv, že jsem zde zůstal, zeptal se, kdo jsem a co tu dělám.
Představil jsem se - nenechal mě pokračovat, vykřikl: "To jste vy, ten mladý básník!" Zavedl jsem řeč jinam, jelikož jsem se třásl před jeho soudem o tom; zmínil jsem se, že jsem ho o prázdninách potkal v Lovani.
"Výborně," zajásal, "jsme tedy už staří známí!"

Od té chvíle ke mně choval zvláštní náklonnost, mluvil o jakémsi sblížení, ačkoli on mě v Lovani ani nezahlédl. Žasl jsem, ale neodmítal jsem samozřejmě projevy jeho náklonnosti.
Během sezony jsme se setkali ještě v několika různých salonech: vždycky mě zavolal k sobě, vtáhl mě do středu naslouchajícího kroužku a mluvil o mé básni. Prohlašoval, že jsem načichl Pascalovým skepticismem, což se mu líbilo.
Sezona skončila, panstvo se rozjelo z Paříže a vzpomínky na "duchaplného studenta" mu na venkově vyvanuly z hlavy. Opět jsem se zabral do biologie, četl jsem poctivě Buffona, Gibbona a zejména Humboldta. Připadal jsem si, jako bych se ponořil pod hladinu a hlasy Paříže umlkly; nezčeřilo ji ani vydání nového doktorova díla, "Marty". Zpozorněl jsem, teprve když mi poštou dorazil podepsaný výtisk s pozváním, abych se u doktora zastavil a prohlédl si jeho knihovnu.
Doktor všeobecně proslul jako bibliofil. Někteří srovnávali jeho knihovnu s Diderotovou; bral jsem takové přirovnání na lehkou váhu, jelikož jsem oprávněně pochyboval, že má někdo z těch tlachalů ponětí o rozsahu Diderotovy knihovny, jež už před pětadvaceti lety opustila Francii.
Přesto jsem polichocen pozvání přijal a příští úterý jsem se s doktorem setkal. Od té chvíle jsem k němu docházel pravidelně každé úterý po dobu tří let, než jsem ukončil studia a odjel z Francie.

Doktor měl štěstí, že atheismus byl toho času ve Francii v módě a že se tato dobová obliba kryla s jeho vlastním "atheistickým obdobím". Když však pustil boha ze zřetele a našel si jiný předmět zájmu, pochopitelně s ním pohořel. Pařížské davy a dokonce ani smetánka ještě nikdy neholdovaly misogynismu; a důvodně pochybuji, že se tak někdy stane.
"Misogynické období", které ho vlastně provázelo až do hrobu, u něj zahajovala právě "Marta". Vydali mu ji opět v Lovani; čekali jsme, že ji cenzura v Paříži okamžitě zakáže. Úřady se však projevily pozoruhodně liberálně a doktor k tomu řekl, že Francouzi nestrpí, aby jim nikdo haněl boha, ale nevadí jim, pokud ukáže na nectnosti v jejich vlastních domácnostech.
Jak už jsem řekl, "Marta" u čtenářů propadla; předčítal ji v několika salonech, ale dočkal se vesměs vlažných reakcí. Za nějakou dobu jsem byl kromě několika starých přátel a hrstky loajálních obdivovatelů jediný, s kým se doktor stýkal.
Teprve když hledím zpět, vidím, jak tehdy zestárl oproti našemu setkání v Lovani. Pedantické koutky úst získaly navíc sveřepý výraz, zatrpkl a čím dál víc se utvrzoval ve svých názorech (jejichž zárodky v sobě nosil už od mládí).
Mně jeho misogynismus nevadil. Dalo by se říci, že v mých očích ještě zvyšoval doktoru cenu - byl totiž, abych tak řekl, velmi platónský. Helénskost toho názoru mi připadala úctyhodná a připadá mi tak dodnes - učili nás přece lásce k antice a jejím hodnotám, chtěli, abychom se stali Platónovými a Homérovými přáteli. Ano, byl to asi nejřečtější rys jeho charakteru.
Jedenou mě zavedl do knihovny, aby mi ukázal ex libris, které si nechal navrhnout a zhotovit. Byla na něm vyvedena, jak mi vysvětlil, dvě egyptská božstva - písař Thovt a bohyně písma Sešet - strážící svitek papyru. (I to se tehdy ocitlo v módě - však víte, Napoleonovo egyptské tažení.)
Když jsem si ex libris prohlédl, všiml jsem si, že na stolku leží rukopis a několik knih. Ze zvědavosti jsem se na ně zahleděl: byla tu řecká spisovatelka Elefantis, proslulá nemravnými skladbami, paměti kterési barokní světice a nějaký tlustospis o antropologii, který mě přirozeně zaujal.
Jeho misogynismus se v té době projevoval jen vlažně, nepostřehl jsem proto souvislost a pochválil jsem pestrost jeho četby. - "Zajímáte se také o antropologii, pane doktore? To je báječné!"
Doktor si typickým gestem pohladil čelo. "Vlastně ne, Alberte. Ani jsem o ni nezavadil, dokud jsem ji nepotřeboval k práci na svém díle."
"Píšete něco nového?" Pohled mi padl na rukopis. "Smím se podívat?"
"Poslužte si. Bude to jedno z mých nejlepších děl, možná patří k nejnadějnějším dílům vůbec. Cítím, že se mi povedlo vystihnout něco nadčasového, motiv všeobecně lidský, ve kterém se prolíná současné s historickým, rozumíte?"
"Asi ano. Jaký je tedy nosný motiv?"
Doktor sepjal štíhlé prsty jako při modlitbě a zhoupl se na podpatcích. "Jmenuje se to Dějiny misogynismu," řekl. Když jsem neodpověděl, pokračoval: "Vidíte, kolik jsem sebral materiálu. Jsou tam citáty z evangelií a zejména také ze Starého zákona, tady při ruce mám Elefantidinu a -"
Přestal jsem poslouchat a zabral se do četby rukopisu. Po čase jsem se zeptal: "Co v Martě říká Eneáš, to je i vaše mínění?"
"Že ženy jsou bytosti, které nás pořád ohrožují svou nevyzpytatelností? Ano."
Měl jsem látku k přemýšlení na několik týdnů. Postupně jsem začal k doktorovi přistupovat, jako by to byl nový živočišný druh, který jsem objevil já sám. Četl jsem právě pojednání o primátech a přistihl jsem se, že o doktorovi občas přemýšlím v duchu tohoto pojednání - odborným, popisným stylem, jako bych chtěl zpracovat jeho heslo do jakéhosi bizarního lexikonu.

Jednou mi doktor řekl, že z knih lze poznat člověka, ale nikoli ženu. Literatura nám podává její pokřivený obraz, protože ji soustavně idealizuje. Je-li psána muži, většinou jsou to muži slepí láskou; je-li psána ženami, vždy jsou to ženy slepé marnivostí.
Myslil jsem na to pokaždé, když jsem četl o ženách.

Následující úterý se doktor opozdil. Čekal jsem na něj v knihovně a z dlouhé chvíle jsem přistoupil ke stolku, kde choval knihy a rukopis.
Přibylo několik stran a staré knihy vystřídaly nové: všiml jsem si jedné velmi pěkně svázané. Rozevřel jsem ji, abych se podíval na titul. Jmenovala se "Mapa něžné lásky", pocházela od preciózky Madelene de Scudery a dole pod titulem bylo inkoustem vepsáno: "Manifest ženské hlouposti" - a podtrženo.
Vzal jsem do ruky další knihu, básně Markéty Navarrské, když se otevřely dveře a vpadl doktor. "Dobré odpoledne, Alberte, zmeškal jsem," řekl celkem zbytečně.
"Dobré odpoledne, doktore. Dovolil jsem si nahlédnout do vaší autorské dílny," odpověděl jsem v tomtéž duchu.
"Nevadí! Bude to velké dílo, dalo by se říci monumentální. Na čem vlastně pracujete vy, Alberte? Dlouho jste mi nepřinesl žádnou báseň."
Kousl jsem se do rtu. "Příště vám nějaké přinesu. Moje tvorba ale poslední dobou nestojí za nic, věnuji se teď hlavně studiu. Víte, čtu právě zajímavé pojednání jednoho Angličana - zabývá se primáty, je to výsledek mnohaleté práce. Opravdu zajímavá věc, včera jsem se přistihl, že bdím ještě o půl páté ráno," usmál jsem se.
"Co vás tak zaujalo?"
"Monogamie u guaréz."
Doktor mlčel a mhouřil veliké mločí oči. S jeho krátkozrakostí souvisela vyvinutá schopnost sebeklamu - dokázal kolem sebe budovat iluze a žít mezi nimi jako v klášterních zdech. Myslím, že se docela dobře bavil působením svojí fantasie.
Prohlížel jsem si ho jako tenkrát v Lovani. Vysoké klenuté čelo, kulatou bradu, tvrdá ústa, která možná kdysi bývala sentimentální. Možná - možná skutečně - bývala sentimentální. Doktor měl vnímavou mysl - takoví lidé jsou většinou citliví, žijí citovým požitkem. Náleží k lidským sklonům hledat vzrušení. - "Znám člověka, který pěstoval antisemitismus čistě jako koníčka," řekl jsem.
Zasmál se. "Antisemitismus? Holbach napsal, že věřící, kteří se mezi sebou obviňují z pověry a kacířství, jsou jako hrbáči, kteří si vzájemně vyčítají svou nezdobu. Je to nemoc ducha."
"A misogynismus?" zeptal jsem se.
"Někteří lidé pokládají misogynismus za diagnózu. Nesmysl! Misogynismus je etický směr," řekl se zalíbením, které odborník někdy nalézá pro něco, co se zdá laikovi odporné. Rád bych vám právě tenhle dojem přiblížil: řekněme, že biolog nezřídka mluví o vivisekcích žab skoro s láskou. Tohle byl podobný případ.
Když jsem odcházel, rodil se mi v hlavě nápad.

Příští úterý jsem k doktorovi nedorazil. Psal jsem monografii.
Uplynuly dva týdny, nastalo úterý a já jsem se vydal na návštěvu, která měla být poslední.
Moje první kroky vedly ke stolku, kde přechovával rukopis a svazky, z kterých čerpal při psaní; prozkoumal jsem, kolik stran přibylo a s čím teď pracuje. Doktorovi to lichotilo, já jsem však cítil, že je můj zájem čistě akademický.
"Čtete Platona?" zvedl jsem nádherně zdobený svazeček. "Minulý týden jsem také znovu přečetl některá jeho díla - myslil jsem, že je znám dobře z nižších ročníků, ale mýlil jsem se. Při prvním čtení mi například uniklo, že navrhuje pro muže a ženy stejná občanská práva a přístup ke vzdělání - nebo mi to v té době nepřipadalo zvláštní."
"Proč jste četl Platona?" zeptal se doktor a zamnul si čelo, jak měl ve zvyku.
"Potřeboval jsem ho ke své monografii."
"Monografii?"
"Ano, monografii. Odevzdal jsem ji profesoru Duboisovi a velmi se mu líbila, dokonce tak, že mě ze všech studentů vybral jako účastníka expedice do Salvadoru, kde budeme zkoumat malpy kapucínské. Odjíždím hned po zkouškách. Ostatně máte lví podíl na mém životním štěstí: profesor se mi svěřil, že nebýt té monografie, možná by si u mě ani nevšiml úžasného etologického nadání, jak sám řekl."
Doktorovi zastřela tvář lehká melancholie. "Těší mě, Alberte, že jsem vám pomohl ke spokojenosti, ačkoli vás tu budu postrádat. Vzpomenu si na vás pokaždé, když budu číst o Pascalovi," pravil zamyšleně. "Mimochodem, přinesl jste mi ty básně?"
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl hrst zmuchlaných papírů. "Ano, přinesl jsem vám je - ale upozorňuji vás, že nejsou nijak dobré - nicméně jsou skeptické, snad se vám tedy budou líbit," rozkládal jsem roztržitě a sypal jsem papíry na jeho pracovní stolek. "Snad jen jediná z nich stojí za přečtení, pojednává o profesoru von Linné, který se ocitl v biblickém ráji mezi veškerým rostlinstvem a tvorstvem, jak je stvořil bůh - ehm, s prominutím. Myslím, že je to na naše poměry kreativní dílo a jsem na ně docela hrdý..."
Doktor mě neposlouchal. Vzhlédl jsem a spatřil, jak stojí se skleslými rameny.
"Na co jste, Alberte, k té monografii potřeboval Platona?" zeptal se náhle.
"Všechno, pane doktore, souvisí se vším," řekl jsem mdle. "A profesor Linné - - ale to nic. Vlastně jsem vás ještě před odjezdem chtěl požádat o laskavost: nevyložil byste mi některé myšlenky toho díla? Myslím Dějin misogynismu." - To jsem neřekl jen z akademického zájmu; měl jsem doktora celou tu dobu rád.
Veliké mločí oči se pousmály zcela po lidsku. "Milerád, příteli. Co by vás zajímalo?"
"Třeba morální základ té vaší theorie - vysvětlete mi, proč jsou ženy horší než muži," navrhl jsem a posadil se do křesla. Bylo pozoruhodné, jak jsem v doktorově knihovně zdomácněl: vždyť jsem znal přesně řazení knižního fondu i čalounění nábytku. I mně budou besedy scházet. Ostatně z té hrstky obdivovatelů, kteří k doktorovi docházeli krátce poté, co vyšel z módy, během let řídla, až z nich nezbyl ani jediný.
Doktor se posadil naproti mně. "Ženy jsou nedostatečné," pravil. "Nezabývají se například filosofií a ani to dělat nemohou - ano, tohle je zvlášť zajímavé. Myslím, že vám dnes vyložím právě tuto část.
Setkal jsem se se zajímavým názorem ohledně toho. Vyslovil ho sice jeden z těch napudrovaných salónních duchaplníků, ale na první pohled měl něco do sebe. Ten člověk tvrdil, že je ženám cizí ambice vnutit světu řád - jejich vlastní řád.
Taková ambice ale není prvotní impulz, z kterého vzniká filosofie - mon ami, to jistě ne! Takový impulz může být zájem o svět, touha po vědění nebo prostě rozkoš z myšlení - a v tom to vězí. Filosofie, příteli, je hra."
Dramaticky se odmlčel - hleděl jsem na něj dychtivě.
"Je to hra," opakoval, "která vyžaduje alespoň zčásti dětinského ducha, dětinskou vášeň a zaujetí, zkrátka rozkoš ze sebe samé; a ženy si, jak známo, hrát neumějí. Jsou to tvorové praktičtí až k uzoufání.
Nemluvě samozřejmě o tom, jak daleky jsou logiky, abstrakce a především tvůrčího, zvídavého uchopení problémů - proto jsou nejen všichni filosofové, ale i všichni dobří umělci a vědci muži. Ó ano, ve filosofii je hra to nejdůležitější.
Uklidněte se, vím, co chcete říci - chcete mi podat výčet matematiček, umělkyň a snad i filosofek - tak poslouchejte: každé pravidlo má své výjimky a některé ženy jsou obdařeny duchem - řekněme - virilním. Kromě toho mnoho z těch, jež se označují jako filosofky - zejména v Orientě - jsou ve skutečnosti jen mystičky a kněžky. Náboženství je naopak čistě babská záležitost..."
Prohlížel jsem si mramorovou sošku Pallady na podstavci z ebenu. Doktor mluvil a mluvil a na mě sedaly jakési chmury.
Náhle pozdvihl hlas a vztyčil prst v didaktizujícím gestu. "A ještě jedna věc! Ženy se nemohou věnovat filosofii proto, že nejsou upřímné. Plato je správně charakterizuje jako pohlaví slabší, proto lstivé, a lstiví lidé nejsou upřímní ani sami k sobě. Ustavičně se tak matou ve snaze vypátrat souvislosti a cesty niterných hnutí, z nichž vyvěrá jejich vlastní filosofie. - To je všechno. Co tomu říkáte, Alberte?"
"Zajímavá myšlenka. Rozhodně jste mi připravil několik bezesných nocí."
Oba jsme vstali.
"Odcházíte?"
"Ano."
"Pište."
"Budu."
Sklonil jsem a políbil jsem doktorovu ruku.
"Snad se ještě někdy setkáme," pravil jsem náměsíčně a opravdu jsem v to doufal - jak už jsem řekl, měl jsem doktora rád.

Po zkouškách jsem s profesorem Duboisem odjel do Salvadoru. Učarovala mi ta země šťavnatých barev a především její zvířata. Jak možná víte, ve Francii mi vyšlo několik spisů: jeden z nich jsem věnoval doktorovi, který krátce nato zemřel, a do vlasti jsem se už nikdy nevrátil.
Nakonec jsem se v Salvadoru i oženil.
Víte, všeobecně se míní, že dobrý učitel - takový, který je sám morální osobnost -, pomůže člověku, aby si osvojil lidství, že má zkrátka veliký vliv na jeho mravní utváření. Jenže o špatných učitelích to myslím platí také, nebo alespoň zčásti.
Do roka jsem se dal rozvést.

***

Věnováno mé drahé paní profesorce filosofie. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama