Meditace dílem barokní

13. srpna 2014 v 18:43 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Byl by to asi zápis v deníku, kdyby mi nedopsala propiska. Každopádně o úvahu ani o nic na ten způsob nejde. Alespoň bude můj blog o něco víc blogem.

Myslím, že to byl G. B. Shaw, kdo se vyjádřil ve smyslu, že objektivita je na úkor přirozenosti. Tak se mi zdá, že cena sebezapření je skutečně příliš velká a výsledek (který stejně nebude stoprocentní) ji nevyváží.
Škoda, že se G. B. Shawem nikdo nikdo neřídil - ať už šlo o cokoli, od válčení po tu objektivitu -, ale to je, zdá se, úděl moralistů.


Mám pocit, že jsme o hodně přišli. Jen porovnejte Ottův slovník naučný (nebo ještě lépe Diderotovu Encyklopedii) s Wikipedií. Během práce na Ottově slovníku se nezřídka stalo, že odborník dostal přiděleno heslo, které zpracoval sám podle svého vědomí, svědomí a hlavně podle své náklonnosti. Ne že by docházelo k citovým exhibicím. Většinou to dopadlo tak, že autor hesla do něho promítl naprosto lidské zaujetí pro ten či onen aspekt problému; byla-li oním heslem nějaká dějinná osobnost, pisatel se k ní choval jako člověk k člověku, a ne jako vivisekcionista k žábě. Nezřídka dal najevo sympatii, respekt nebo vděčnost (namátkou hesla "Herder", "Beamarchais", "Bernard Bolzano"...).
Alespoň mně neobjektivita v encyklopediích strašně schází.

www.photoextract.com
Kostel sv. Mikuláše a Šalounovo sousoší Mistra Jana (zdroj)

***

Není pozoruhodné, jak se barokní slovesnost obírá věcmi, jako jsou kosti, žíly, vnitřnosti?
Zájem o ty jednotlivosti tělesného zjevu (včetně mozku) jako by v těle probouzel ještě o něco palčivější, mohutnější, skutečnější tep života než renesance. Barokní vědomí je tím vším obtíženo jako závažím, a proto se tím zanáší, proto tím žije.
Belgičan Emil Verhaeren na začátku XX. století vyzýval k emancipaci člověka úžasem nad dokonalostí jeho tělesného ústrojenství. Jack London věnoval několik nejlepších odstavců svého díla popisu lidské ruky, naprosto nezapomenutelnému popisu, který se mi jako dítěti vryl do paměti a který se mi často vybavuje dodnes. A tak by každý mohl pokračovat výčtem příkladů úměrně ke své sečtelosti.
Ale barokní pojetí tělesnosti (tzv. barokní rozpornost mezi tělem a duchem, člověkem a bohem), třebaže odsudivé, je svým způsobem o tolik krásnější než renesanční nebo moderní. Hle:
"Hledím-li na Tě, jsem v ráji,
mé vnitřnosti zrají,
žíly se všechny starají,
kosti ve mně hrají,"
pěje barokní genius Bedřich Bridel v písni "Zavítej k nám, Dítě milé", pojaté jako monologický rozhovor s Ježíškem.

Jiráskovo "Temno" (zdroj)

***

Od loňských Vánoc přemýšlím často nad Jiráskem. Obětovat lidi lidu, pravdu obrazu - smí to básník?
Učinil nám z dobrého Husa sveřepého heroa a ze svatého Koniáše lotra.
Nesmyslnost, dovolávat se "soudu dějin" - rozumné je jen dovolávt se "soudu nezávislých myslí budoucnosti". Nebude to tribunál objektivní, ale také ne nespravedlivý - bude humánní. V tom je myslím převaha lidské přirozenosti nad objektivitou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama