Míšenec

19. února 2014 v 16:30 |  Útěk ze Svaté Heleny
Poznámka: Domácí úkol na český jazyk - určité údaje jsou součást zadání.

Nevysoký mladík vstoje poklimbával mezi novinovými řádky. Byl omámen tou lhostejností, s kterou obvykle bereme na vědomí, kolik životů stálo zemětřesení v Salvadoru.
"Promiňte, pane. Vy račte být Francouz?"
Mládenec vzhlédl. "Letím do Casablanky," odvětil.
Buď je pomaten, nebo neumí kloudně francouzsky. Oči nicméně má francouzské a je v nich vepsáno i galské Vae victis.
"Můžu se zeptat, odkud pocházíte?" Ta evropská modř mě k čertu mate - oči jsou přece zasazeny v orientálním obličeji a mladík jinak vypadá exoticky jako postava z Jensenovy novelly.
Prý přede dvěma týdny přiletěl z Mogadiša. - Trochu opojen koktejlem exotických jmen, svolil jsem k tomu být zaujat. "Co děláte tady v Praze?" zeptal jsem se.
Mladík se dal do vyprávění: formálně byl jeho jazyk vcelku obyčejný, ale obsahově šlo o francouzštinu somnambulů. Přijel si prý prohlédnout Čechy ("jak vy Češi říkáte: Böhmen") a zvláště pak Prahu.
"V evropském městě se člověk nikdy necítí sám," tvrdil cizinec. "Všude stojí staleté budovy a tys jimi tak zaujat, že ani nemáš, pokdy bys vnímal chmury."
Když něco popisoval, byla jeho představa lunatická a perlově zamžená. Vinohrady se v ní modraly jako pohádková vidina za mléčným sklem. Mluvil přitom tak nějak opatrně, až se zdálo, že našlapuje po vlastních vzpomínkách.
"Miluji Prahu," dodal. "Škoda, že jsem z ní viděl tak málo."
"Ach tak, neměl jste dost času?" zeptal jsem se téměř se soucitem.
Mladík se na mě zahleděl úzkostně. "Měl jsem času, kolik jsem chtěl," řekl.
Věděl jsem hned, že to není turista, který by přebíhal na červenou před kapotami aut. Teprve teď jsem však postřehl míru strachu, který tomu človíčkovi seděl v útrobách. Z bytostného předurčení měl celý život nervy tak napnuté, že by na ně bylo lze brnkat.
Krab poustevníček - měkký uzlík tkáně vně plží ulity. Byl to živočich celičký utkaný z nervových vláken, jako by právě nervy byly jedinou jeho substancí.
Měl strach. Ale toto určení jeho bytosti nebylo jediným principem, který ji utvářel. Ne - spolu s ním se tu svářilo ještě tuláctví, lyrický neklid. Cosi z Ahasverova prokletí ho nutilo, aby kočoval po světě jako duše prokletých.
Zeptal jsem se ještě jednou, kde se narodil.
"Matka byla napůl Číňanka," zněla odpověď. Po chvíli ještě dodal: "Dědeček přišel do Malajsie ve dvacátých letech, když mu nebylo ještě ani patnáct let. Matka se narodila už v Melace."
"Takže jste míšenec. Otec byl Francouz?"
"Belgičan." Meruňkově zbarvená asiatská tvář se bolestně stáhla. Jsa obut v evropanských křápech, šlápl jsem mu asi na důstojnost.
"Máte trochu galské rysy."
"Já jsem spíše po matce, ale bratr vypadá jako běloch. - Kdo jste vlastně vy?"
"Také tak trochu žid - nikde doma." Prohlížel jsem si švýcarské hodinky na jeho zápěstí - pak jsem zvedl zrak a téměř najisto očima hledal křížek na hrdle. Našel jsem.
"Otec je obchodník," dal se vysvětlování, když vysledoval směr mého pohledu. "Byl by mě ověsil třeba poklady obou Indií," a maně si poklepal na kapsu, naditou zřejmě balíkem evropských bankovek.
Nemluvil již vyhýbavě jako předtím a já jsem zpětně rozpoznal v jeho prvních větách strategii. Prostě se zpočátku bál.
Tak se to stalo, pane strážníku. Já teď odkládám pero a protokol si dopište sám.
Snad ještě jedna věc. Bylo mi ho ovšem líto, když jsem ho okrádal, ale ne proto, že jsem ho připravil o pár cetek. Soucítil jsem s ním, poněvadž jsem viděl, jak nemůže vybalancovat vlastní já a potácí se přitom na hraně tak tenké, že jeho existence nemá půdy pod nohama.
Byl to zkrátka ten zvláštní typ člověka, kterému se v Orintě říká halfcast.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Savage Savage | 19. února 2014 v 21:08 | Reagovat

Ha, konečně se zde objevilo moje oblíbené dílko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama