Filosofie čili hymnus v prose

11. února 2014 v 17:33 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny

Napadlo mě, že napíšu báseň. Ve skutečnosti se o něj ještě mnohokrát budu musit spálit, aby mi konečně došlo, že básnický brk neudržím - zatím mám sisyfovské tendence to zkoušet.
Škoda. Vázaná řeč mi přijde jako nejušlechtilejší a nejprvotnější forma slovesného vyjádření (nehledě ovšem na to, že "prosaicky v prose" dovede psát každý - lepším či horším prosaikem se člověk rodí, respektive se jím stává v první třídě, kde si osvojuje psaní).
Můj námět je svou podstatou hymnický, nebylo mu tedy možné napařit prosaickou formu se vším příslušenstvím. Musil jsem zvolit útvar, který lze označit za báseň v prose, pro kterýžto nápad mě získal úžasný Charles Baudelaire (http://cs.wikisource.org/wiki/Která_jest_ta_pravá%3F - čtěte a pochopíte).

Inspiraci jsem posbíral v průběhu několika posledních měsíců ve vyučovacích hodinách. Sama ústřední metafora mě napadla, když jsme na české literatuře probírali "Slóvce M" (alegorické dílo: navenek velebí dívku, ve skutečnosti však oslavuje Pannu Marii). Nicméně dílo samo o sobě je celé čerpáno z hodin filosofie - určité vnější podněty mi přijdou tak inspirativní, že mám problém vůbec vnímat výklad. :-)

Nu a konečně ohledně toho, co by čtenáři nemusilo být jasné:
Anitius Manlius Torquatus Severinus Boëthius, zvaný také Poslední Říman, byl raně křesťanský filosof římského původu.
Osiřelého se ho ujal senátor Symmachus (s jeho dcerou Rusticanou se Boëthius později oženil). Ten mu umožnil výborné vzdělání - mladík studoval řečtinu v Athénách a filosofii v Alexandrii (tedy v městě Hypatiině, kde se nacházela veškerá dostupná literatura světa).
Traduje se, že Boëthius přečetl naprosto vše, co si jen byl schopen obstarat. Oddával se filosofii, politice, pěstoval matematiku a hudbu. Jako vzdělaný a vážený člověk vstoupil do služeb ostragóthského císaře Theodoricha, který ho však později nechal (prý velmi krutě) popravit pro malichernou záminku.
Ve vězení v italské Pavii, kde Boëthius čekal na popravu, sepsal své nejvýznamnější dílo "Filosofie utěšitelka".
parský mramor - mramor z ostrova Paros, jehož bělost asi byla proslulá - soudím podle Apuleia, který kdesi píše "její nohy - parský mramor překonán!" Či alespoň doufám, že to cituji Apuleiua, nemohu si vzpomenout, kde jsem to četl. :D
voda v baňce, jež značí Pannu - na obrazech křesť. malířů (nizoz. měsť. realismus) se často objevuje skleněná baňka s vodou, která symbolizuje Pannu Marii a její neposkvrněnost (tady jsem se inspiroval malířem van Eyckem)
víno prospívá... - nevím, zda je to zřejmé z textu, ale víno obecně je prý dobré na paměť.

Filosofie
čili hymnus v prose

Boëthius píše a kapky zimničného potu se mu sbírají v obočí. Filosofie, jež se nad ním sklání, mu hledí do pera.
Filosofie je žena. Pohlď na její čelo: chrám myšlenek vyklenutý z párského mramoru. Pohleď ma skráně dařené Minervou: právě tam, v měkkých důlcích, spočinul žehnající prst bohyně. Je krásná žena.
Boëthius se tedy utíká pod ženské rámě, nelze však v tom spatřovat slabost a ani zbabělost občana, který ssál z železného prsu Romy. Ne tak u Filosofie - její velebnou figuru přiodívá imperátorský purpur a ruce haraší prsteny.
A přitom nádrž napájená zřídly pravdy, kam se chodí kojit velicí muži. Obsah její lebky je duchovní výměrou lidstva. Mýty kážou o bezednosti některých nádob; snad je mezi nimi i tato nádoba jsoucna. Nezkalená právě tak jako voda v baňce, jež na obrazech značí Pannu, taková stojí u Boëthia. V mysli se mu sráží její dech; krystalizuje v myšlenkových strukturách.
Připíjím Ti, Boëthie, z ní, z této číše moudrosti. Vždyť víno prospívá i věčné paměti dějin.
Buď zdráv!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama