Únor 2014

Míšenec

19. února 2014 v 16:30 Útěk ze Svaté Heleny
Poznámka: Domácí úkol na český jazyk - určité údaje jsou součást zadání.

Nevysoký mladík vstoje poklimbával mezi novinovými řádky. Byl omámen tou lhostejností, s kterou obvykle bereme na vědomí, kolik životů stálo zemětřesení v Salvadoru.
"Promiňte, pane. Vy račte být Francouz?"
Mládenec vzhlédl. "Letím do Casablanky," odvětil.
Buď je pomaten, nebo neumí kloudně francouzsky. Oči nicméně má francouzské a je v nich vepsáno i galské Vae victis.
"Můžu se zeptat, odkud pocházíte?" Ta evropská modř mě k čertu mate - oči jsou přece zasazeny v orientálním obličeji a mladík jinak vypadá exoticky jako postava z Jensenovy novelly.
Prý přede dvěma týdny přiletěl z Mogadiša. - Trochu opojen koktejlem exotických jmen, svolil jsem k tomu být zaujat. "Co děláte tady v Praze?" zeptal jsem se.
Mladík se dal do vyprávění: formálně byl jeho jazyk vcelku obyčejný, ale obsahově šlo o francouzštinu somnambulů. Přijel si prý prohlédnout Čechy ("jak vy Češi říkáte: Böhmen") a zvláště pak Prahu.
"V evropském městě se člověk nikdy necítí sám," tvrdil cizinec. "Všude stojí staleté budovy a tys jimi tak zaujat, že ani nemáš, pokdy bys vnímal chmury."
Když něco popisoval, byla jeho představa lunatická a perlově zamžená. Vinohrady se v ní modraly jako pohádková vidina za mléčným sklem. Mluvil přitom tak nějak opatrně, až se zdálo, že našlapuje po vlastních vzpomínkách.
"Miluji Prahu," dodal. "Škoda, že jsem z ní viděl tak málo."
"Ach tak, neměl jste dost času?" zeptal jsem se téměř se soucitem.
Mladík se na mě zahleděl úzkostně. "Měl jsem času, kolik jsem chtěl," řekl.
Věděl jsem hned, že to není turista, který by přebíhal na červenou před kapotami aut. Teprve teď jsem však postřehl míru strachu, který tomu človíčkovi seděl v útrobách. Z bytostného předurčení měl celý život nervy tak napnuté, že by na ně bylo lze brnkat.
Krab poustevníček - měkký uzlík tkáně vně plží ulity. Byl to živočich celičký utkaný z nervových vláken, jako by právě nervy byly jedinou jeho substancí.
Měl strach. Ale toto určení jeho bytosti nebylo jediným principem, který ji utvářel. Ne - spolu s ním se tu svářilo ještě tuláctví, lyrický neklid. Cosi z Ahasverova prokletí ho nutilo, aby kočoval po světě jako duše prokletých.
Zeptal jsem se ještě jednou, kde se narodil.
"Matka byla napůl Číňanka," zněla odpověď. Po chvíli ještě dodal: "Dědeček přišel do Malajsie ve dvacátých letech, když mu nebylo ještě ani patnáct let. Matka se narodila už v Melace."
"Takže jste míšenec. Otec byl Francouz?"
"Belgičan." Meruňkově zbarvená asiatská tvář se bolestně stáhla. Jsa obut v evropanských křápech, šlápl jsem mu asi na důstojnost.
"Máte trochu galské rysy."
"Já jsem spíše po matce, ale bratr vypadá jako běloch. - Kdo jste vlastně vy?"
"Také tak trochu žid - nikde doma." Prohlížel jsem si švýcarské hodinky na jeho zápěstí - pak jsem zvedl zrak a téměř najisto očima hledal křížek na hrdle. Našel jsem.
"Otec je obchodník," dal se vysvětlování, když vysledoval směr mého pohledu. "Byl by mě ověsil třeba poklady obou Indií," a maně si poklepal na kapsu, naditou zřejmě balíkem evropských bankovek.
Nemluvil již vyhýbavě jako předtím a já jsem zpětně rozpoznal v jeho prvních větách strategii. Prostě se zpočátku bál.
Tak se to stalo, pane strážníku. Já teď odkládám pero a protokol si dopište sám.
Snad ještě jedna věc. Bylo mi ho ovšem líto, když jsem ho okrádal, ale ne proto, že jsem ho připravil o pár cetek. Soucítil jsem s ním, poněvadž jsem viděl, jak nemůže vybalancovat vlastní já a potácí se přitom na hraně tak tenké, že jeho existence nemá půdy pod nohama.
Byl to zkrátka ten zvláštní typ člověka, kterému se v Orintě říká halfcast.

Filosofie čili hymnus v prose

11. února 2014 v 17:33 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny

Napadlo mě, že napíšu báseň. Ve skutečnosti se o něj ještě mnohokrát budu musit spálit, aby mi konečně došlo, že básnický brk neudržím - zatím mám sisyfovské tendence to zkoušet.
Škoda. Vázaná řeč mi přijde jako nejušlechtilejší a nejprvotnější forma slovesného vyjádření (nehledě ovšem na to, že "prosaicky v prose" dovede psát každý - lepším či horším prosaikem se člověk rodí, respektive se jím stává v první třídě, kde si osvojuje psaní).
Můj námět je svou podstatou hymnický, nebylo mu tedy možné napařit prosaickou formu se vším příslušenstvím. Musil jsem zvolit útvar, který lze označit za báseň v prose, pro kterýžto nápad mě získal úžasný Charles Baudelaire (http://cs.wikisource.org/wiki/Která_jest_ta_pravá%3F - čtěte a pochopíte).

Inspiraci jsem posbíral v průběhu několika posledních měsíců ve vyučovacích hodinách. Sama ústřední metafora mě napadla, když jsme na české literatuře probírali "Slóvce M" (alegorické dílo: navenek velebí dívku, ve skutečnosti však oslavuje Pannu Marii). Nicméně dílo samo o sobě je celé čerpáno z hodin filosofie - určité vnější podněty mi přijdou tak inspirativní, že mám problém vůbec vnímat výklad. :-)

Nu a konečně ohledně toho, co by čtenáři nemusilo být jasné:
Anitius Manlius Torquatus Severinus Boëthius, zvaný také Poslední Říman, byl raně křesťanský filosof římského původu.
Osiřelého se ho ujal senátor Symmachus (s jeho dcerou Rusticanou se Boëthius později oženil). Ten mu umožnil výborné vzdělání - mladík studoval řečtinu v Athénách a filosofii v Alexandrii (tedy v městě Hypatiině, kde se nacházela veškerá dostupná literatura světa).
Traduje se, že Boëthius přečetl naprosto vše, co si jen byl schopen obstarat. Oddával se filosofii, politice, pěstoval matematiku a hudbu. Jako vzdělaný a vážený člověk vstoupil do služeb ostragóthského císaře Theodoricha, který ho však později nechal (prý velmi krutě) popravit pro malichernou záminku.
Ve vězení v italské Pavii, kde Boëthius čekal na popravu, sepsal své nejvýznamnější dílo "Filosofie utěšitelka".
parský mramor - mramor z ostrova Paros, jehož bělost asi byla proslulá - soudím podle Apuleia, který kdesi píše "její nohy - parský mramor překonán!" Či alespoň doufám, že to cituji Apuleiua, nemohu si vzpomenout, kde jsem to četl. :D
voda v baňce, jež značí Pannu - na obrazech křesť. malířů (nizoz. měsť. realismus) se často objevuje skleněná baňka s vodou, která symbolizuje Pannu Marii a její neposkvrněnost (tady jsem se inspiroval malířem van Eyckem)
víno prospívá... - nevím, zda je to zřejmé z textu, ale víno obecně je prý dobré na paměť.

Filosofie
čili hymnus v prose

Boëthius píše a kapky zimničného potu se mu sbírají v obočí. Filosofie, jež se nad ním sklání, mu hledí do pera.
Filosofie je žena. Pohlď na její čelo: chrám myšlenek vyklenutý z párského mramoru. Pohleď ma skráně dařené Minervou: právě tam, v měkkých důlcích, spočinul žehnající prst bohyně. Je krásná žena.
Boëthius se tedy utíká pod ženské rámě, nelze však v tom spatřovat slabost a ani zbabělost občana, který ssál z železného prsu Romy. Ne tak u Filosofie - její velebnou figuru přiodívá imperátorský purpur a ruce haraší prsteny.
A přitom nádrž napájená zřídly pravdy, kam se chodí kojit velicí muži. Obsah její lebky je duchovní výměrou lidstva. Mýty kážou o bezednosti některých nádob; snad je mezi nimi i tato nádoba jsoucna. Nezkalená právě tak jako voda v baňce, jež na obrazech značí Pannu, taková stojí u Boëthia. V mysli se mu sráží její dech; krystalizuje v myšlenkových strukturách.
Připíjím Ti, Boëthie, z ní, z této číše moudrosti. Vždyť víno prospívá i věčné paměti dějin.
Buď zdráv!