Listopad 2013

Epitaf průměrného člověka

4. listopadu 2013 v 20:23 | Lai |  Librarie čili prosaické drobnosti
Anotace: Autor si je vědom toho, že je velmi mizerný básník. Vzdor tomu jej však přirozeně láká zakázané, a proto trpí chorobným nutkáním škrabat si rýmovánky.
K této hříčce mne inspiroval ("padělaný") epitaf H. Heineho:
Hier liegen meine Gebeine ---
Wenn wären sie nur deine!
Heine.
Nuže, za komentář budu vděčen:

Epitaf průměrného člověka

Zde tlím. Tešu do kamene
své jméno; žula zapomene
tíž než lidstva rod.

Ctil jsem Boha, mamon, krásu
luzných žen a štíhlých pasů:
lidský průměr věčných časů.

Zde tleji - ty buď zdráv!
Já člověk byl
a toť můj epitaf.

- Proč jen nás touha pudí tesat své jméno v paměť lidstva? A jakým právem tak činíme? Z titulu svého lidství - každý, od zelinářky po básníka, má svaté právo náhrobního kamene.
Zvěčňovat jméno kdekoliv jinde, zvali bychom to vandalstvím.
Proč si nárokuje vzpomínky budoucnosti - rolník, přadlena, měštka? (Mluvím-li již o Heinovi, zní mi naléhavě v uších jeho verš - napsaný ovšem v jiné souvislosti - "Nebudiž naň vzpomínáno!")