Učenec

18. září 2013 v 20:20 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Nějaký ten rok (možná trochu méně) stará povídka, na niž jsem nyní narazil mezi svými věcmi. Lidová mluva zde nemá onu jiskru, které si všimneme u dobrých autorů, ale přesto snad stojí za přečtení (a nejsme-li k vlastním starým textům ze všech nejkritičtější?).

Doktor Slavíček, převeliký učenec, seděl toho rána U Slovanské lípy a psal.
Pojednou se pro inspiraci zahleděl na venkovní scenérii, truchlivě přikrytou mlhovým šlojířem, a dlouze se zadumal. Když konečně od toho pohledu odpoutal zrak, shledal, že u jeho stolku postává cizí muž. Od pohledu to byl dělník, v kalhotách grošovaných stříkanci barvy a s plechovou bandaskou v ruce. O stůl dál seděli jeho druzi a sledujíce ho úkradkem, rozpačitě se usmívali.

"´Brý jitro," pravil stavař poněkud nesměle, "směl bych si přisednout?"
Doktor Slavíček nejprve dopsal řádku. "Ale ovšem, beze všeho."
Stavař poděkoval a těžkopádně sklesl na židli. Pan Slavíček však v klidu dopsal ještě dalších několik řádek, než zvedl hlavu. Poté podrobil příchozího zpytavému pohledu skrze své brejličky a tvářil se přitom drobátko přísně.
Dělník měl širokou tvář, z níž se na doktora upíraly modré oči. Když na sobě ucítil zrak dr. Slavíčka, zamumlal:
"Jmenuju se Franc Bohoušek. Já jsem se přišel zeptat - no, ono je to asi kapánek hloupé, - no zkrátka, strašně mě zajímá, co to tady spisujete?"
Doktor Slavíček se polichocen usmál (přísnost roztála) a blahosklonně se dal do vysvětlování:
"Těší mě, že vás poznávám. Mé jméno jest doktor Gelasius Slavíček a píši právě pro Národní politiku."
To pronesl s patřičnou hrdostí a rovněž přitom pečlivě artikuloval (zejména si dal záležet na výslovnosti pojmu doktora Národní politika).
"Obdržel jsem čestný úkol napsati o panu presendentovi Tomáši Guarrigu Masarykovi, víte? Zdali pak jste byl na některém jeho projevu?"
"Byl," přisvědčil dělník Bohoušek, "to je moc chytrej pán."
Doktora Slavíčka se zmocnil iracionální pocit, že tato prostinká slova uznání od stavaře Bohouška jsou daleko lepší ocenění než to, které právě sám psal pro Národní politiku.
"Ano, tak jest," řekl tedy poněkud upiatě a ve snaze zmírnit ten nepříjemný pocit důkazem své intelektuální převahy dodal: "Veliký duch. A vědí to o něm také za hranicemi naší vlasti; však jste se jistě mnoho dočtl i cizím tisku. Vzpomínáte příkladmo toho článku, co o něm vyšel v září ve Spieglu?"
"Bohužel," řekl Franc ostýchavě, "já německy neumím."
"Ale to je přenáramná chyba, příteli!" vece doktor Slavíček se skrývaným uspokojením. "Německy dnes dovede každý, pro Čecha jest němčina druhou mateřštinou." (Náhle se zatvářil jako člověk, jenž pronesl hrubý vtip, aby si vzápětí uvědomil, že publikum je z vyšší společnosti.) "Pravda, bez češtiny není české buducnosti!" opravil se honem. "Ona jest němčina stejně tuze tvrdá, pane Bohoušku, a naprosto pošmramotí jemný sluch českého puristy. Jaký to skandál, že i největší špičky a kapacity, elita národní, nestřeží se používati zatrachtilých germanismů!"
(Možná si již velevážený p. t. čtenář povšiml, že dr. Slavíček jakožto znamenitý vlastenec germanismů nikdy, opravdu nikdy neužívá. Možná veleváženému p. t. čtenáři neuniklo ani to, že pan Slavíček pokládá za atribut učence povýtce tři gramatické jevy, jež podle něj vzdělaný člověk musí mít ve své jazykové výbavě. Jde o sloveso "jest", infinitivní koncovku "-ti" a genitiv záporu, k čemuž dlužno občas připojit i nějaký ten ozvláštňující instrumentál místo nominativu.)
"A které tedy umíte jazyky?" ptal se vzdělanec, pokračuje v utvrzování svého triumfu.
"Žádné, pane doktore."
"Ah tak - a ten výrok Caesarův račte znáti?"
Pan Bohoušek zavrtěl hlavou. "No jo, takové věci se píšou v knížkách, ty já nemám čas číst. Já čtu akorát noviny. Kdo to vůbec byl, ten Caesar?"
"Císař římský, převeliký potentát a uzurpátor. Nastolil v Romě hegemonii, jekož i despotický indoktrinační systém - a právě on řekl: Kolik cizích (sic) řečí umíš, tolikrát jsi člověkem."
(Pan Slavíček se, jak vidno, řídil parafrází tohoto citátu: "Kolik cizích slov umíš, tolikrát jsi intelektuálem.")
"Vida, indoktriční …" opakoval pan Bohoušek zamyšleně. "To je mi povědomé … počkejte … už vím! To já měl jednoho známého, Jarda Šulc se jmenoval, a ten byl … tento … intelektuál. Měl dvě velké záliby: číst moc učené knížky, tak jako vy, a nadávat na politiku. Jednou chtěl vystoupit jako řečník na schůzi místního spolku, tak jsem se tam na něj šel podívat. On vám měl strašně krásnou řeč, mluvil moc vznešeně - i když se přiznám, že nevím o čem - a na závěr řekl, že máme v zemi indoktriční režim (to bylo ještě před tatíčkem Masarykem). Když skončil, tak se ke mně posadil a já mu povídám: Jardo, bylo to hezký, ale co je to ten indoktriční režim? - A on na to: Franci, já ti vlastně nevím, ale neví to ani nikdo z auditoria, takže to snad ničemu nevadí."
Dr. Slavíček se začervenal a řekl jenom: "Aha."
"To vy máte školy," navázal pan Bohoušek s modloslužebnickou úctou, "to se pozná, že vy víte, co to znamená indoktriční."
"Zajisté, že mám škol a vím to!" řekl pan Slavíček rázně, ale trochu rozpačitě.
"A co znamená?" vyzvídal dělník a bezelstné oči mu zažhnuly vzrušením.
"Nu," pravil dr. Slavíček rozvážně, "indoktriční jest … totiž … to vám přece podle kontextu musilo dojít, že krutovládný!" vyhrkl nakonec.
Pan Bohoušek radostně vydechl. "Ah! Tak teď už to vím. Víte co, já už vás zdržoval až moc, děkuju pěkně a já zase půjdu. Pánbu vás provázej a ať má ten váš článek úspěch." S těmi slovy smekl čepici a odešel.
Dr. Gelasius Slavíček se zahleděl na svůj text. Připadal mu nyní poněkud málo učený. Čím to asi bude? uvažoval. Počkejme, už vím! Snad je tam málo cizích slov.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 27. září 2013 v 13:28 | Reagovat

Možná je to jenom tím, že jsem byla nedávno nucena* tu knihu číst, ale celé dílo mi připadá jako kapitola z Osudů dobrého vojáka Švejka. Volbou slov, humorem... prostě vším. Nádherně napsané. ^^

*Protože to je povinná četba, i když bych si radši četla jiné věci. A nemusím se ani moc snažit, abych viděla tvůj nesouhlas :D

2 Lai Lai | E-mail | Web | 2. října 2013 v 20:27 | Reagovat

[1]: Ah, děkuji! Ačkoliv Haškův styl ani humor není zrovna můj šálek kávy, velmi si cením takového přirovnání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama