"Leiden des jungen Werthers" - úvahová stať

16. září 2013 v 19:54 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Anotace: Školní úloha ze světové literatury - paní profesorce šlo o náš osobní názor.

"Leiden des jungen Werthers" (Utrpení mladého Werthera) - Johann Wolfgang von Göthe

Bráti na přetřes obsah díla není z hlediska jeho interpretace o mnoho rozumnější než popisovat ve vztahu k obsahu knižní obálku. V pojetí obalu či obsahu se totiž mnoho neuplatňuje subjektivní činitel a zabývajíce se jimi, zbytečně bychom se tím zdrželi. Čtenář tedy odpustí, že zaměřím rovnou k věci, kdežto obsahu, formě a předmluvě věnuji toliko pár slov.
Mám-li vyložit svůj názor, začnu poněkud nezvykle - předmluvou. Můj výtisk se datuje 1956, vznikl tedy v období totality. Komunism, kterému je vše reakční, zde odráží dílo v pokřiveném zrcadle marxistické doktríny a kritisuje Götheho "třídní neuvědomělost". Pan komunista zjevně nepochopil.
Co se formy týče: byly doby, kdy jsem právě "Werthera" pokládala za literární kánon. Našla jsem ve starém čtenářském deníku poznámku: "Po celý den nemám jiné myšlenky než - čísti. (…) Zuří ve mně i kolem mne emoční bouře." Je tomu rok, kdy jsem škrábala tyto exaltované vzdechy; tehdy jsem "Werthera" takřka zbožštila. I dnes na mne jeho jazyk působí čarovně a svatě. Čtu-li, připomíná mi to modlitbu, konanou se vším věřícím vytržením. Arciže hledím již na Götha střízlivěji, jen málo to však v mých očích změnilo básnické krásy jeho řeči, intuitivní přesnost jeho výrazu (který jako by vystihl platonskou podstatu, jako by platil ve filosofické absolutnosti). - Tolik k jazyku.
Nyní něco málo k obsahu. Nedávno se mě jistý student pedagogiky tázal po nejmilejší knize; vyhrkla jsem mezi jinými "Werthera". Onen student mi úštědřil výraz útrpné blahosklonnosti, řka: "Vidíš, to se změní, až vyrosteš." Ani on dílo nepochopil, spatřovalť v něm leda tak zamilované drama. (Nejinak si je vykládal i korsický velikán, když vytkl Göthovi, že na pozadí rozvinul sociální otázku. Nezbývá než znovu vzdychnout: Napoleon nepochopil.)
Konečně se dostáváme k jádru věci, a sice k vlastnímu smyslu "Werthera".
Dovolte mi metaforu. Král Lear by nebyl ten eschatologický Lear, který třeští v bouři coby strašný prorok apokalypsy - nebyl by vůbec oním tragickým, zatracujícím a rozvráceným Learem, kdybychom škrtli bouři, kdybychom smazali soumarak starého světa, nad kterým hřmí jeho hlas.
Právě tak by Werther jako postava nikdy nemohl být rozdrásaný, k smrti vyčerpaný a nalomený člověk, zabíjené individuum. Ne tehdy, pokud bychom ho vyňali ze stejně rozdrásaného, k smrti vyčerpaného a nalomeného Německa, z Německa uboze živáčkovského a lidsky lidového.
Wertherova tragedie je ovšem lidská, ale i jako taková je to dcera své doby, která zplodila jistě na tisíce takových tragedií, takových zabíjených individuí - Nejde snad o tu samou vlast, kterou citlivý a pozorný Engels - parafrázujeme-li ho - označil ve svém essayi za pařeniště běd, za jediný hnisající bolák, za zimničnou kobku beze světla? Nejde o to samé Německo, které se v XVIII. století chvělo rozplozeno, které bylo ekonomicky vyvráceno a které zajala těžká choroba despotismu? Proto nechal Werther na stolku rozevřenu "Emilii Galotti". (Ač osobně shledávám tuto Lessingovu truchlohru lehce nudnou, je zcela zřejmo, co tím chtěl Göthe říci. Emilia odvrhla život
v porobě, a stejně tak i Werther. Je to možná trochu přehnané - a možná také ne - řekneme-li, že Werther ovšem spáchal sebevraždu z nešťastné lásky, jenže ne k Lottě, nýbrž k Německu.)
Pokud je tento můj závěr mylný, respektive nepřesný, tažme se!: co je na vině? A ihned si odpovězme:
Ráda bych - bohové! jak bych jen ráda - mohla říci, že ač nepochopil komunista, student ani Napoleon, já jsem pochopila. Což není Wertherovo zbědované a ubohé Německo i dnešní Německo? Což se neopakuje situace, která zde panovala nejprve za Lessinga a Götha a poté po první světové válce? S tím národem jest to těžké, těžké a zlé; nese jakés jařmo, jakous hanbu a depresi. Když podobných věcí naložili německému člověku po prvé, ujali se ho básníci bouře a vzdoru. Když se tak stalo po druhé, přišel muž, který toto jařmo zlomil silou. A konečně stalo-li se tak po třetí, myslím, že úkol sundat jho opět čeká na básníky. Bude nutno pomalu a jemně sejmout je člověku s šíje, konejšiti národ jako děcko. Ať jsou to rytíři slovesného umění, kdo pozvedne zemi ze zlot a z běd.
Werther překládá "Ossiana" a předčítá Lottě o padlých héroích, kteří jsou nenávratně ti tam, zmoženi a zapomenuti věkem. Brní zde lehounce ona melancholická, temná struna Catonova (a snad Iuvenaliova), struna stesku po pradobách. Ozývá se žalozpěv nad reky, jež dávno odnesl proud, nyní rozlitý v zahnívající vody dekadence - žalozpěv nad reky, kteří zažili rozbřesk civilisace. Slyším touhu po herkulovském vzepjetí.

Chvěji se nevolí, představím-li si vývody těch, kdo nepochopili, ježto chápat nechtěli - kdo "Werthera" redukovali na amorosní šartéku. Něco takového je svatokrádež, zmrhání ducha. A přec mám pocit, že zůstává stejně plošně nepochopen jako na příklad demokracie -
Ptáte-li se tedy po mém dojmu, zde jest. Totě můj názor na "Werthera", můj palčivý dojem z něho; tak vnímám obsah jeho slov. A vykládám-li si je špatně, nejde o nic jiného než o problém našeho věku - jak také jinak - není-liž kniha o čtenáři?
Je to proto, že prožíváme tragedii zabíjeného německého individua.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Káva, nebo čaj?

Káva 55.6% (5)
Čaj 44.4% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama