Září 2013

Učenec

18. září 2013 v 20:20 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Nějaký ten rok (možná trochu méně) stará povídka, na niž jsem nyní narazil mezi svými věcmi. Lidová mluva zde nemá onu jiskru, které si všimneme u dobrých autorů, ale přesto snad stojí za přečtení (a nejsme-li k vlastním starým textům ze všech nejkritičtější?).

Doktor Slavíček, převeliký učenec, seděl toho rána U Slovanské lípy a psal.
Pojednou se pro inspiraci zahleděl na venkovní scenérii, truchlivě přikrytou mlhovým šlojířem, a dlouze se zadumal. Když konečně od toho pohledu odpoutal zrak, shledal, že u jeho stolku postává cizí muž. Od pohledu to byl dělník, v kalhotách grošovaných stříkanci barvy a s plechovou bandaskou v ruce. O stůl dál seděli jeho druzi a sledujíce ho úkradkem, rozpačitě se usmívali.

"Leiden des jungen Werthers" - úvahová stať

16. září 2013 v 19:54 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Anotace: Školní úloha ze světové literatury - paní profesorce šlo o náš osobní názor.

"Leiden des jungen Werthers" (Utrpení mladého Werthera) - Johann Wolfgang von Göthe

Bráti na přetřes obsah díla není z hlediska jeho interpretace o mnoho rozumnější než popisovat ve vztahu k obsahu knižní obálku. V pojetí obalu či obsahu se totiž mnoho neuplatňuje subjektivní činitel a zabývajíce se jimi, zbytečně bychom se tím zdrželi. Čtenář tedy odpustí, že zaměřím rovnou k věci, kdežto obsahu, formě a předmluvě věnuji toliko pár slov.
Mám-li vyložit svůj názor, začnu poněkud nezvykle - předmluvou. Můj výtisk se datuje 1956, vznikl tedy v období totality. Komunism, kterému je vše reakční, zde odráží dílo v pokřiveném zrcadle marxistické doktríny a kritisuje Götheho "třídní neuvědomělost". Pan komunista zjevně nepochopil.
Co se formy týče: byly doby, kdy jsem právě "Werthera" pokládala za literární kánon. Našla jsem ve starém čtenářském deníku poznámku: "Po celý den nemám jiné myšlenky než - čísti. (…) Zuří ve mně i kolem mne emoční bouře." Je tomu rok, kdy jsem škrábala tyto exaltované vzdechy; tehdy jsem "Werthera" takřka zbožštila. I dnes na mne jeho jazyk působí čarovně a svatě. Čtu-li, připomíná mi to modlitbu, konanou se vším věřícím vytržením. Arciže hledím již na Götha střízlivěji, jen málo to však v mých očích změnilo básnické krásy jeho řeči, intuitivní přesnost jeho výrazu (který jako by vystihl platonskou podstatu, jako by platil ve filosofické absolutnosti). - Tolik k jazyku.
Nyní něco málo k obsahu. Nedávno se mě jistý student pedagogiky tázal po nejmilejší knize; vyhrkla jsem mezi jinými "Werthera". Onen student mi úštědřil výraz útrpné blahosklonnosti, řka: "Vidíš, to se změní, až vyrosteš." Ani on dílo nepochopil, spatřovalť v něm leda tak zamilované drama. (Nejinak si je vykládal i korsický velikán, když vytkl Göthovi, že na pozadí rozvinul sociální otázku. Nezbývá než znovu vzdychnout: Napoleon nepochopil.)
Konečně se dostáváme k jádru věci, a sice k vlastnímu smyslu "Werthera".
Dovolte mi metaforu. Král Lear by nebyl ten eschatologický Lear, který třeští v bouři coby strašný prorok apokalypsy - nebyl by vůbec oním tragickým, zatracujícím a rozvráceným Learem, kdybychom škrtli bouři, kdybychom smazali soumarak starého světa, nad kterým hřmí jeho hlas.
Právě tak by Werther jako postava nikdy nemohl být rozdrásaný, k smrti vyčerpaný a nalomený člověk, zabíjené individuum. Ne tehdy, pokud bychom ho vyňali ze stejně rozdrásaného, k smrti vyčerpaného a nalomeného Německa, z Německa uboze živáčkovského a lidsky lidového.
Wertherova tragedie je ovšem lidská, ale i jako taková je to dcera své doby, která zplodila jistě na tisíce takových tragedií, takových zabíjených individuí - Nejde snad o tu samou vlast, kterou citlivý a pozorný Engels - parafrázujeme-li ho - označil ve svém essayi za pařeniště běd, za jediný hnisající bolák, za zimničnou kobku beze světla? Nejde o to samé Německo, které se v XVIII. století chvělo rozplozeno, které bylo ekonomicky vyvráceno a které zajala těžká choroba despotismu? Proto nechal Werther na stolku rozevřenu "Emilii Galotti". (Ač osobně shledávám tuto Lessingovu truchlohru lehce nudnou, je zcela zřejmo, co tím chtěl Göthe říci. Emilia odvrhla život
v porobě, a stejně tak i Werther. Je to možná trochu přehnané - a možná také ne - řekneme-li, že Werther ovšem spáchal sebevraždu z nešťastné lásky, jenže ne k Lottě, nýbrž k Německu.)
Pokud je tento můj závěr mylný, respektive nepřesný, tažme se!: co je na vině? A ihned si odpovězme:
Ráda bych - bohové! jak bych jen ráda - mohla říci, že ač nepochopil komunista, student ani Napoleon, já jsem pochopila. Což není Wertherovo zbědované a ubohé Německo i dnešní Německo? Což se neopakuje situace, která zde panovala nejprve za Lessinga a Götha a poté po první světové válce? S tím národem jest to těžké, těžké a zlé; nese jakés jařmo, jakous hanbu a depresi. Když podobných věcí naložili německému člověku po prvé, ujali se ho básníci bouře a vzdoru. Když se tak stalo po druhé, přišel muž, který toto jařmo zlomil silou. A konečně stalo-li se tak po třetí, myslím, že úkol sundat jho opět čeká na básníky. Bude nutno pomalu a jemně sejmout je člověku s šíje, konejšiti národ jako děcko. Ať jsou to rytíři slovesného umění, kdo pozvedne zemi ze zlot a z běd.
Werther překládá "Ossiana" a předčítá Lottě o padlých héroích, kteří jsou nenávratně ti tam, zmoženi a zapomenuti věkem. Brní zde lehounce ona melancholická, temná struna Catonova (a snad Iuvenaliova), struna stesku po pradobách. Ozývá se žalozpěv nad reky, jež dávno odnesl proud, nyní rozlitý v zahnívající vody dekadence - žalozpěv nad reky, kteří zažili rozbřesk civilisace. Slyším touhu po herkulovském vzepjetí.

Chvěji se nevolí, představím-li si vývody těch, kdo nepochopili, ježto chápat nechtěli - kdo "Werthera" redukovali na amorosní šartéku. Něco takového je svatokrádež, zmrhání ducha. A přec mám pocit, že zůstává stejně plošně nepochopen jako na příklad demokracie -
Ptáte-li se tedy po mém dojmu, zde jest. Totě můj názor na "Werthera", můj palčivý dojem z něho; tak vnímám obsah jeho slov. A vykládám-li si je špatně, nejde o nic jiného než o problém našeho věku - jak také jinak - není-liž kniha o čtenáři?
Je to proto, že prožíváme tragedii zabíjeného německého individua.

O Proroku a psu

3. září 2013 v 19:40 | Lai |  Librarie čili prosaické drobnosti
O Proroku a psu (apokryfní bajka)

"Abu Zubajr slyšel Džabira Abdulláha říkat: (...) Pak Alláhův prorok (…) řekl: Je vaší povinností zabíjet psy černé jako uhel, kteří mají kolem očí dvě skvrny, protože jsou to šejtachové čili ďáblové." (Šaríja)

Prorok kázal slovo boží mezi lidmi. Jednoho dne procházel se svými žáky přes božiště a kolem se ozývaly úštěpky a urážky.
"Jak nevděční jsou tito Mekkánci," pravil jeden žák. "Jazyk, jímž k nim promlouvá Bůh, je jim stejně cizí jako jazyk zvířat."
Druhého dne se žáci sešli v Mohamedově domě, aby se od něho učili veršům. Prorok jim však řekl: "Dnes v noci se mi zjevil anděl Gabriel a tlumočil mi přání Pána. Stejně jako lidem klestím cestu k pramenu boží moudrosti, musím vést po této stezce všechny bytosti, které svůj původ odvozují od Boha. Milosrdný pravil: zvěstuj Naši vůli všem, které jsme stvořili k obrazu svému. Běž a šiř pravou víru v zahradě forem!"