Žitné lány - I. obraz

23. června 2013 v 23:05 | Lai |  Divadelní hry a hříčky (DRAMA)
Anotace: I. obraz jediného dějství divadelní hry Žitné lány.

I. DĚJSTVÍ

I. obraz

FOTO: Opona

Zdroj fotografie: zde


Na scénu vystoupí ADALRICH, WEFIOLE a GENOVÉVA s pouty na rukou jako švédští zajatci.
ADALRICH: Po staletí německá půda pila krev a žluč svých nepřátel, jež jí dávaly plodit nejsladšího ovoce. Žencům strojila nejbohatší sklizeň a nejen s hostiemi, ale s každým soustem chleba jsme přijímali svátost těla Páně. Ó, chutnals po práci a po zbrani, bochánku, dítě půdy pracně vydobyté a křtěné železem!
WEFIOLE: Nyní máme hlad a pole jsou oseta olovem. Z toho však žito nevyklíčí. (tvrději) Ze sémě kulek raší a pučí pouze výhonky nepřátelských sil, jimiž se otčina brzy zazelená!


ADALRICH: Jen jedinou útěchu mám na celém širém světě. Vánek - prochvívá žitné lány a čechrá koruny v ovocných štěpnicích - ozvěnou mi přináší půvab i slávu minulých věků. Laská mne na líci jako voňavý dech mateřské Germánie. (zkroušeně) Být tak slovo, které by vystihlo, jaký žal mám na duši!
GENOVÉVA (se usměje): Neprosívej hrdlem zlato, chvíle někdy dělá básníka. Spíše slovo za horka skuté vypálí cejch, než kořeny zapustí zrno tisíckrát propuštěné sítem rozumu.
ADALRICH: Máš pravdu - slyšte můj vzdech. (hledě na nebe, kde tušíme skřivana; kleče): Ó Vlasti! Ó modrá obloho, která se jednotně kleneš nad rozplozenou zemí! Ty neznáš zdí ani hranic, jež rvou v půl svornost nebohého národa. A k tobě musí spět naše zraky, neboť tys bez oplotí. (pozvednuv ruce jakoby v modlitbě, ukazuje kleštění, které mu obemyká zápěstí) Přetěžké jařmo a přežalostnou budoucnost neseš na čele svém jak znamení Kainovo, ubohé německé plémě. (haraší okovy)
WEFIOLE: Pohleďme tedy na nebesa (cloní si oči), utrpení vykoupíme nadějí. Viz, modř vroubí oblačná krajka - a hle, nad obzorem bobtnají sivá mračna... Nachmouřena je Vlast - těžkne břímě na ramenou Atlantových. Mocná obloha hřímá!
Hřmot.
ADALRICH (vzrušeně): Pravda! Zatíná se ohnivý bič - a odpovědí na to jest hřmot. Hlomoz a řinkot kovu podbarvuje burácení. Jako druhdy se nad námi sklání tvář přízněplného božstva, neboť to Wodan, Tivar a Donar tasili z pochev. (nadšeně) Žertvou jim bude svět a jeho voj! Vzplane - zahoří - lehne popelem!
WEFIOLE: Světe, slyš, toť naše odpověď na hluboké rány tvé důtky - to k tvému sluchu doléhají břeskné tóny znějící z tisíců a miliónů hrdel, jež nelze umlčet! Horké jazyky řemenů dost již slízaly krve z ohnutých zad. Běda těm, kdož našli sdostatek drzosti, výškrabku svých zlotřilých duší, aby otrockými okovy zazvonili nad mocným Německem!
GENOVÉVA: Dělová salva černé oblohy se snoubí s tóny bojových písní. Dost bylo trudu, příkoří a zlot. - Konečně bouře vroucích, vzkypělých vášní rve z kořenů nejsilnější dub, jehož koruna stínila veliký národ před paprsky štěstí.
ADALRICH: Donarovy kroupy, jež štědře sypou mračna, pobíjejí onu úrodu kovových zrn. Řev neustávající palby zaniká v choru pějícím slova věčné slávy. Blesku odpověděl hrom - a toto jest odpověď statečného národa na léta utrpení, ponížení a útisku. Ano, pranebohý Němče, opáčej!
GENOVÉVA: Ve chvíli epického vítězství nás opět hladí po tvářích vítr, jenž s sebou přináší třešňové polibky Germánie. Po boku Wodanově stojí Baldr a pod dlaněmi hněte zem, kterou obrozuje vesna. A ta ždímá mračna: nové osivo německých polí zavlaží déšť společně s krví rozdrcených nepřátel.
WEFIOLE a GENOVÉVA odejdou. Tuš. Vystoupí SPRÁVCE.
SPRÁVCE (spatřiv ADALRICHA, ožene se rukou, jako by odháněl mouchu): Ale, co ty tu sám a v bouři pohledáváš? Snad sis nechtěl uzmout z pole švédské zrno? Ukaž ruce! (shledav ADALRICHOVY dlaně prázdnými, nespokojeně) Tvé jediné štěstí! Jsi mrzký a ohavný jak ten hmyz - vzduchu pro tě škoda, natož žita. Ba vody - jaká lačnost, když se tvé rty přissají k džbánu...
ADALRICH (stranou): Zato tebe aby odtrhával od žejdlíku s vínem jak kojeňátko od prsu matčina.
SPRÁVCE (strčí do něj): I nežbrblej si tam své modlitbičky, však tě Pánbu nespasí. Chceš-li hrdlo zrosit krůpějí, pomni, že chřtán stejně dobře může svlažit také krev. Tak přestaň, sic se sám zasloužím, aby ti propříště mordou místo vody prolévali jen krev tvých soudruhů. Však jí máte v žilách dost. Ale teď už mne nezdržuj, spěchám na schůzi se svým pánem, s konšelem a starým radou.
ADALRICH (s úsměvem): Že se u pana rady dávám poroučet a přeji tomu dobrému muži mnoho zdaru!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 28. června 2013 v 13:17 | Reagovat

Ach, to je nádhera! Píšeš naprosto úchvatně :)

2 Keta Keta | Web | 28. června 2013 v 13:21 | Reagovat

A mám dotaz, který se naprosto k ničemu neváže :D
Vzhledem k tomu, jak odmítáš většinu "poženštělých" titulů jako filozofka, autorka apod., napadlo mě, jestli k nim patří i (mé oblíbené slovo) "bohyně". Měla by být podle tebe bohyně nazývána bohem?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama