Červen 2013

Žitné lány - I. obraz

23. června 2013 v 23:05 | Lai |  Divadelní hry a hříčky (DRAMA)
Anotace: I. obraz jediného dějství divadelní hry Žitné lány.

I. DĚJSTVÍ

I. obraz

FOTO: Opona

Zdroj fotografie: zde


Na scénu vystoupí ADALRICH, WEFIOLE a GENOVÉVA s pouty na rukou jako švédští zajatci.
ADALRICH: Po staletí německá půda pila krev a žluč svých nepřátel, jež jí dávaly plodit nejsladšího ovoce. Žencům strojila nejbohatší sklizeň a nejen s hostiemi, ale s každým soustem chleba jsme přijímali svátost těla Páně. Ó, chutnals po práci a po zbrani, bochánku, dítě půdy pracně vydobyté a křtěné železem!
WEFIOLE: Nyní máme hlad a pole jsou oseta olovem. Z toho však žito nevyklíčí. (tvrději) Ze sémě kulek raší a pučí pouze výhonky nepřátelských sil, jimiž se otčina brzy zazelená!

O demokracii (essay)

21. června 2013 v 9:00 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Krátký essay o demokracii, inspirovaný Libyí; vychází z neodlučitelné projepojenosti demokracie, socialismu a humanismu. Opírá se o model libyjské džamahírie (pozn. aut. - džamahírie je druh státního zřízení, který záleží ve vládě emancipovaných mass - "absolutní demokracie") a klade si za cíl odpovědět na otázky, v čem spočívá hlavní přínos lidovlády a proč je dnes tato instituce mrtva.


"Na celém světě neexistuje jiný demokratický stát než Libye." - Muammar al-Kaddáfí

Obdivuji a ctím veliké ideály demokracie. Domnívám se však, že po pádu Tripolisu je již lidovláda nevzkřísitelná, a to přinejmenším pro tempore.
Demokracie je vlastně utopie stojící na předpokladu, že člověk má principiálně dobrou podstatu. Smysl a tresť této filosofie tkví ve víře v člověka (a ovšem také ve víře v lidové massy). Demokracie předpokládá, že je člověk nadán morálkou a smyslem pro spravedlnost, že mu jeho duševní a morální vlastnosti umožňují aktivně se podílet na řízení obce a být pánem sebe sama. Tyto positivní předpoklady, které podle demokrata tvoří součást lidské přirozenosti, lidovláda odkrývá a uplatňuje. Zároveň v žádném ohledu nebrání přirozenému vývoji, naopak zcela podléhá sociální evoluci. Její význam proto spočívá především ve svobodném rozvíjení potenciálu jedince i společnosti, čímž předčí všechny ostatní systémy.
V praksi však vzápětí narážíme na otázku, je-li člověk opravdu hoden víry, kterou do něj demokrat vkládá. (Kupříkladu Sokrates se domnívá, že nikoli, a navrhuje proto sofokracii, vládu mudrců.) Zároveň se můžeme ptát, jsou-li této důvěry nezávisle na člověku hodny lidové massy.
Odpověď je nasnadě. Demokracie v praxi funguje na principu tzv. sebenaplňujícího předpokladu: je-li v člověka (společnost) vkládána víra, člověk (společnost) projevuje vůčihlednou tendenci tuto víru nezklamat, především proto, že ji přijímá za svou. Jako intelektuál jsem přesvědčen, že lidstvo potřebuje k seberealisaci - a nejen v rámci obce -, aby v ně bylo věřeno.
Proto říkám, že je demokracie pro tuto chvíli mrtva: ke svému uplatnění totiž vyžaduje humanistických veleduchů. Poté, co jedinou baštu této idey - Libyi - zteklo euroatlantické impérium, nahradila lidovládu oligarchie teroristů a zaprodanců. Z Libyjské arabské socialistické lidové džamahírie se stal americký satelit a pojem demokracie tak ztratil svou hmatatelnou podstatu. - Především ale po plukovníkově smrti nezbyl nikdo, kdo by věřil v člověka.

Žitné lány - poznámky

21. června 2013 v 6:00 | Lai |  Divadelní hry a hříčky (DRAMA)
Anotace: Autorovo historicky první drama, které sesmolil zhruba před rokem (červen až srpen 2012). Těžil při tom z myšlenek, které mu dlouhou dobu rozháněly spánek.
Jde o truchlohru z německého prostředí, která se odehrává během fiktivní švédské okupace. Nastiňuje však ideu zcela odlišnou: odezvu na puč v Libyi.
V tomto článku uveřejňuji poznámky k vlastnímu dílu - jednotlivé obrazy se zde budou objevovat průběžně.

FOTO: Opona

Zdroj fotografie: zde


Čínským básníkům

20. června 2013 v 21:06 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Domácí úloha z české literatury - složiti báseň o schématu a b b a. - Název je metatextový, odkazuje k dílu "Etruským básníkům".


Čínským básníkům

Básníci katajské země!
Na tváři staletí sedlý klid,
shlížíte dolů na čínský lid,
jařmem to zhmožděné plémě.

Jalový cizomluv všedního dne

18. června 2013 v 22:03 | Lai |  Zdrávas čeština!
O potřebnosti či nepotřebnosti cizomluvu čili slova přejatého se odnepaměti vedou diskuse; autor se přiklání k názoru, že cizomluv je v češtině nejen potřebný, nýbrž nedocenitelný. Tato skutečnost však zhola nic nemění na tom, že se občas některých cizomluvů zbytečně užívá, že se bez hlubší úvahy planě aplikují v komunikační situaci, která to nevyžaduje.
Případy, kdy bežný smrtelník (rozuměj průměrný mluvčí) sahá mechanicky k cizomluvu místo k domácímu výrazu, aniž by tím sledoval nějaký cíl, si na paškál bere následující stať.

Podívejme se spolu na čtyři nebo pět určitých výtazů, kterých zneužíváme nejčastěji:

a) iritovati
U drtivé většiny slov přejatých existuje významové (či jiné) odstínění oproti jejich českému protějšku. Rozdíl často bývá jemný a pro nevybroušený jazykocit sotva zřetelný.
Slova iritovati (o významu drážditi, ponoukati, rozrušovati) obecný lid nadužívá až hrůza. Trnu, slyším-li je z prostých úst - z úst všedního pražského človíčka. U vzdělanců jsme již otupěli vůči záplavě latinismů, graecismů a jiných -ismů; od smrtelníka bychom čekali řeč česky prostou a prostě českou. Jenže pozor: žena v samoobsluze nebo dělník v elektrice jsou přece natolik nóbl osoby, že je nepřípustno, aby je něco dráždilo; nikoliv, je zkrátka irituje hluk, sousedka, seriál.
V čem že vlastně tkví ta svízel? Jednoduše řečeno, v každodenním hovoru s naším známým nemá slovo iritovati pražádný účel. V devětadevadesáti případech je lze zaměnit za jeho české dvojče, aniž by se změnil smysl sdělení. Otázka tedy zní: proč se utíkati k slovnímu cizinci?
A ještě jednu stránku má ta věc. Stran výrazů s citovým obsahem bylo, je a bude přirozené, že se mluvčí uchyluje k domácímu slovníku. Proč? Poněvadž cizomluv není slovo takříkajíc obcovací a nenese stop prostého a upřímného prožitku - cizomluvem se nikdy v Čechách nežilo, ergo necítilo.

b) infantilní
Infantilní čili dětinský, nevyspělý. S tímto rozmilým slovcem je tatáž nesnáz jako s jeho předchůdcem; sype se z úst lidu, aniž by jeho užití mělo nějaké opodstatnění. Takový výraz bychom s trochou nadsázky mohli nazvat "invazivním druhem" v češtině - je to škůdce odjinud, který tu zapustil kořeny a počal vyhlazovati druh původní.
Proč že je nám někdo infantilní, a nikoliv dětinský? Chceme as působit moudře, a proto to řekneme hezky učeně, aby nám nerozuměl jen tak někdo (třeba sousedův Lojzík).
Zdá se mi však, že se k tomu důvodu podvědomě přidružuje ještě jeden, o něco málo prosaičtější. Neevokuje nám snad hláska F dětské žvatlaní?

c) evidentní
Další z rodu planých cizomluvů a zároveň prvek jisté množiny, o níž budeme hovořit i dále - množiny slov, jež podhlehla tak zvané determinologisaci. Tento proces spočívá v jakémsi významovém zmatnění: termín ztratí svou konkrétnost a stane se méně určitým, z roviny odborné pronikne do slovníku laiků.
Právě tak naše "evidentní" značilo (a v užším smyslu dosud značí) faktum samo o sobě natolik samozřejmé, že je netřeba dotvrzovat důkazy. Jako takové se zalíbilo lidu (on má lid vůbec podivnou zálibu v odborném výrazivu, které je přesné jako švýcarské hodinky) - a hle, je z něj slůvko docela všední. Vzalo na sebe obecnější význam jasný, zřejmý, očividný.
A tak slýcháme, že "párky jsou evidentě dražší" než za tatíčka Masaryka. Což vám z toho, lidé čeští, neběhá mráz po zádech?

d) fakt
Od latinské podoby faktum jsme odtřihli příponu a stvořili jsme fakt.
Po nějaký čas věda a filosfie pěstovaly tento logos ve významu prokázaná skutečnost. Poté se v něm zhlédl lid a vztáhl po něm ruku, čímžto ho degradoval na skutečnost nikoli již vědeckou, ale obyčejnou, všednodenní, již můžeme potkat na každém rohu.
A co více, fakt je dnešnímu mluvčímu totéž co pravda a zastupuje mu i slovce přitakací opravdu; z důvodů mně nepochopitelných tak označujeme za faktum třeba to, že nám ujela elektrika ("Fakt jsem to nestih', mami.") - což je vskutku učebnicový příklad determinologisace.
Ale vraťme se k našemu faktu = skutečnosti. Proč nenahradit nejen v projevu mluveném, nýbrž také písemném všechna (či alespoň některá) ta fakta za skutečnosti?

Tolik k cizomluvům v rukách lidu. - Naštěstí je jejich chorobné nadužívání jev* úzce sezónní; za padesát let je budeme pokládat za dobovou epidemii, která posedla tehdejší pokolení. Stejně jako lid za časů páně Čapkových hromadně objevil kouzlo slova "inteligent", které dnes již sotva průměrný Pražan vypustí z úst.
To nám arci nebrání vymýtit jalové cizomluvy z vlastního projevu.
Zdrávas čeština! - A věru že tím notně ozdraví.
.
*Vizte, že pravím jev, a nikoli fenomén. :-)

Synonymum

18. června 2013 v 12:20 | Lai |  Librarie čili prosaické drobnosti
Synonymum

Censor mi podal rukopis. "Škrtněte tohle slovo a budeme hotovi."
Označený úsek popisoval proletáře: "stojí tam zdrchán, a přitom odmávnutpapalášským gestem", přičemž přídavné jméno "papalášským" bylo tužkou rovně, pedanticky podtrženo.
"To neškrtnu," opáčil jsem a rukopis mu vrátil.
"Nahraďte je synonymem," kázal censor.
"Synonymum pro slovo papalášský neexistuje."
Úředník přede mne beze slova hodil Trávníčkovu mluvnici.
Zaskřípal jsem zuby nad byrokratickou obrátkou jeho mozku. "Neexistuje slovo, které by mohlo plnohodnotně zastoupit výraz papalášský v této větě."
"Podívejte se do slovníku, pane Žídku. Určitě tam naleznete vhodný logos." - Řekl to blahosklonně, ale v jeho hlase se již počalo proklubávat sarkastické ostří.
"Ne, takové slovo nenajdu ani v celém Trávníčkovi."
Z censorových prsou se vydral hluboký povzdech těžce zkoušeného muže. "A co třeba velkopanský," napověděl.
"Vy si skutečně myslíte, že velkopanský má tutéž pejorativnost cizomluvu, tutéž expresivnost doutnající nálože, která může a smí vybuchnout pouze v lidských ústech? Myslíte si, že slovo velkopanský skutečně obsahuje papalášovu břichopasnou velebnost? Že se kdekoli jinde zrcadlí sugestivní poetika jeho etymologie, odkazující k řeckému papa? Pěkná představa, jen co je pravda - jak se nám onen tatíček v češtině zvrhl v učiněné monstrum, tučné sice a zazobané, ale především tak blahosklonně otecké k drobnému lidu - ah!"
Censor na mne hleděl ztrápeně. "Tak škrtněte celou tu větu, pane Žídku. Je mi líto, takhle vám ten rukopis prostě schválit nemohu."
Chopil jsem se autografu a obřadně jej pozvedl. Úředník naň stále upíral unylý zrak.
"Víte, co to je?"
"Vaše povídka, pane Žídku."
Roztrhl jsem arch odshora dolů.
Úředník obrátil utrápený pohled ke mně.
"Dal jsem pouze hmatatelný výraz tomu, co s mou povídkou již udělala censura," pravil jsem, zatím co mi v žilách bouřila zbrklá mladá krev. "Škrtnout jedno slovo často znamená pohřbít celý zbytek slovesného díla. Představte si primadonu bez oka."
S těmi slovy jsem nechal obě půlky listu, aby se pomalu snesly na censorův stůl, a obrátil jsem se k odchodu.
Když jsem odcházel z onoho dómu, v němž za tyranie peleší múzy, minul jsem atrapu řecké skulptury. Její originál zřejmě patřil k méně známým dílům hellénského sochařství, neboť jsem neznal názvu ni autora. Zpodobňovala však Hestii oděnou v nařasený chitón; bohyni chyběl nos a levá paže od lokte vzhůru. Maně mi napadlo, že jí čas - či řeznická práce barbara - nikterak neubraly na kráse.
Jenže sochařství není literatura.

Kritik

4. června 2013 v 18:53 | Lai |  Librarie čili prosaické drobnosti
Anotace: Autor se v tomto dílku snaží s lehkou ironií nastínit vztahy mezi kritikem a spisovatelem.
Onen román, kterého se týče následující kritická stať, byl smyšlen pro mé potřeby.


Vážený pane pisálku,
oslovuji Vás ve věci Vašeho posledního díla. Četl jsem je v uplynulých dnech a tímto si dovoluji vyjádřit svůj názor na ně.
Zaprvé, Váš román je - po dobrém zvyku na poli amorosní literatury - dětinsky hloupý. Nejen že autor jeho prostřednictvím sám na sebe žaluje světu svou pitomost. Především tím obnažuje své nedomrlé mládí, odhaluje nedospělého ducha. Vnucuje se mi přirovnání k sochaři, jenž s pompou strhne závěs z nedodělku a nabídne tak kulturnímu gurmánovi nezhnětené a syrové kamenné těsto.
Poslyšte mne, pane: je tomu jako v lyrice, kde se ve verších chvěje holý autor. Ovšem právě poněvadž je holý, vydává své kazy čtenářovu oku na odiv. Jistě skví se nahý Adonis - ostatní však vlastní rukou strhnou cudnou zástěru svých vad. Právě proto, že zde stojí člověk v nejlidštější prostotě, musí jít o prostotu čistou, bezvadnou.
Než dále. Vaším stylem jest rokoko: budiž, pamatujte však, aby se Vám věty nevykrucovaly z vazby všelijakými arabeskami a kudrlinkami.
Krom toho chováte až trapnou náklonnost k instrumentálu, jejž z protekce dosazujete i na místa zcela nepatřičná. Charakteristické je rovněž obsesivní nadužívání výpustky. Ta dle mé zkušenosti označuje mezery nejen v textu, ale i v autorově vědění; odmčí-li se postava příliš často, znamená to, že se ve skutečnosti dlouze odmlčel autorův duch.
Nadbytek citoslovcí rovněž nesvědčí o velké intelligenci - souvisí s tím skutečnost, že takové zvíře se dorozumívá zvuky, nikoliv slovy. Pravda, zvuky tvoří jádro komunikace mezi zvířata - a mlékoduchými romantiky.
Ale měl bych již dokončit vlastní rozbor. To, co jsem od začátku vlastně chtěl říci, je, že mne Vaše dílo nesmírně potěšilo. Víte, pane, je to skvělý pocit držet po tak dlouhé době špatnou knihu! Tak se mi ulevilo, když jsem začal číst tu šartéku, žloutnoucí mi už nějaký čas v knihovně. V posledním měsíci mně pod rukama prošla samá arcidílka; je dobré vědět, že se světa přec jen nadobro nesešel škvár.
V tom není ani za mák povýšenosti, ba ani ne přízemní touhy, jež by se krčila na dně čtenářovy duše. - Ne, je to pouze vděk za to, že nejsme my kritikové tak docela k ničemu. (Myslím ostatně, že není-li dlouho žádného poplachu, i hasič si nějaký ten požár tajně přeje.)
Tak Vám, pane, uctivě děkuji za Váš špatný román: zase jsem byl lidstvu jednou užitečný.
S přáním pěkného dne
Váš kritik

Librarie

4. června 2013 v 18:40 | Lai
Vážený čtenáři,
buď vřele vítán na mých stránkách.