(Baroková duchovní báseň)

16. února 2017 v 8:19 | Lai |  Habry a jíní
Milovanému otci
Antonínu Koniášovi TJ


Já chtěl jsem, jak zvyk nám velí,
do čela básně přípis dát.
Však "na věčnou paměť, lásku" psát
jsem nemoh': ó, jak jsme smělí,

že chceme éter kalem vléci!
Je bez významu "věčnost" červa,
slaba je síla jeho, marna verva
a hříčka kvaltování. Co krve téci

jsem viděl, jako voda plyne,
bez míry bouřit v žilobití
a vpíjet se v orbu, steré bytí
pohrobit a plodit bytí jiné.

Však dál mi v mysli vázla SLOVA:
"z věčné lásky". Já cítím jistě
lásku, a zdá se věčná, cudně, čistě
trvá. Z nich vstává vůně santálová.

Není-li věčná? Ale bouří, tvoří, žije
ta láska v záobzoří. Tam prosí tiše
o jsoucnost cit budoucích. Tam vánky dýše
s vnuky a pije bol a v světy bije.

Tak Vaše láska, otče, tvoří ve mně,
je současná mi. Nezaniká. Světlo nese
staletími, přes věky šeptá, dme se
vlnami. Zní ještě v české krvi temně

barok a zvony. Zní Vaše písně. Zbožné hlasy.
Zní pokora a Vaše ponížení, zní láska celá.
Zní touha neunávaná sehnat do kostela
rozptýlená stáda, by v božím stínu odpoč'la si.

Zní žalost Vaše, soucit rvavý,
že spějem v peklo. Zní smutky v duši
a strázně žití. Zní nářek, že jsou hluši
Čechové, a stížnost úděl na krvavý.

Ach, otče, jest z knížky Vaší znát,
když Vám poděkoval kdosi, jak slova
tají skromný, tichý ples, že znova
a zas smíte vděk čís k srdci přikládat!

Zní kněžské bolesti. A znějí krásy
klekání jarních v polích zrosených.
Jsou cítit vlčí máky, voní zkosených
trav míza. A v poutníkovi slovo Spásy

tam v poli bouří bílých u kaplí.
To vše jste - vím to - vídával,
když ode vsi ke vsi, stále dál
jste spěl, kde lidé v světě dlí.

To všechno, otče, žije stále,
na věky láska Vaše svatá, věčná
je s námi na zemi, ó nekonečná,
milostná láska, něžná neskonale!

Dokud až cítím, Vaše konejšivá
píseň, otče, mně věčná zdá se.
Ne jen když trvám, světe, v čase,
mně věkověčně o Vás srdce zpívá.

Epilog

Neraním pokoru? Netknu snad
se skromnosti? Ó, odpusťte mi,
že světce poutám chválou k zemi.
Místo veršů svých bych tolik rád

poklekl před Vámi, a bez halasu
by žehnaly mi bledé, chudé dlaně.
A já bych tiše vtiskl pocel na ně.
- Vy měl jste v lásce lidskou rasu

a neodháněl nikoho. Tam ve pokoře
vroucí bych chtěl s Vámi setrvati,
kam svítí Vaše slunce na souvrati
žití už; kam odložit jste přišel hoře.
 

Epištola z Hippony

18. listopadu 2016 v 22:24 | Lai |  Librarie čili prosaické drobnosti
Xantippos Eusebiovi
Hippo Regius, 1206 [od prvních Olympisjkých her]

Pozdrav!
Plně slib spěchám vylíčit Ti, o čem jsem Tě nemohl zpravit v předchozím listě.
Když jsme tedy s otcem uvízli v Hipponě, dlouho jsem myslil, že se pomátne na rozumu. Utržil nicméně velké zisky, protože v obleženém městě byl všeho nedostatek, a časem se dal přesvědčit, že barbaři brzy odtáhnou. Stal se proto přívětivějším.

Epitaf

17. září 2016 v 20:53 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Epitaf
(milované ženě)

Je mrtva
k obveselení dionýských sarkastů
k žalosti lodí vezoucích čaj a kávu
Karthagéně.

Vyvrácený chrám. Vy všichni zbití
bozi, psi a děti na úpatí,
bolestný Apollone,
mrtva.

Nebudu obětovat zde v ruinách,
nemám ani olej s sebou,
bože; nač? Abych si vyrobil
nového mesiáše?

Je mrtva.

V zeleni
nevinným hrdličkám tlučou srdce.

Živote v srdcích ptáků,
tiše našlapuj, neboť
za dveřmi se spí.

Pietně něžný
ráme tlení.
 


Z Chotkových sadů

2. dubna 2016 v 0:17 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Surrealismus. Z Chotkových sadů. Ve středu pršelo. Inspirace Nezvalem ("Praha s prsty deště") - avantgarda k maturitě.

Pražské jaro

Dole Praha
Zjitřená deštěm
A vůní ran
To jak si zmoklé třešně pod Belvederem
Dýchají do dlaní

Dívám se k Národnímu divadlu
Hledám trigy ale nic nevidím
Už vím
Plaví teď koně ve Vltavě

Praha
Zjitřená deštěm
Zmoklé třešně pod Belvederem
Si dýchají do dlaní

A ona klidně drží
Nezvalovým prstům deště
Které ji češí
Zvyklá těm rukám
- Praha psík pod kartáčem
Nastavuje svoje věže
A pak samou slastí propne hřbet do oblouků

Karlova mostu

Avantgardní Oidipus

27. ledna 2016 v 16:42 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Surrealisticko-dadaistická didaktická reminiscence? Ať žije surrealismus. :)

Avantgardní Oidipus

Evropa v labutěnce
naslouchá Čajkovskému
dnes na ni pili
všichni v kabaretu Voltaire
Stopuji rodokmen jejích nočních můr

Ó bože odpusť národům
hříchy minulé i budoucí
a ty minulé jichž se dopouštěla pro budoucí
věčně stará věčně koketní Evropa
s chansonem a leskem v oku
hřešíc po tisící
...
Blázínek že ještě rodí děti
víc mrtvé než živé
Mne a Weiningera a Hitlera
Vídeňáky
již nesem její eskapády
ab Vindobonna condita

Alenka v říši dada
I Bretonovi klesá hlava
zmramorověl zaživa
je to nemoc
Kornatění snů

Ty tího našich otců
prověšuješ se nám v srdcích
Otče náš jenž jsi na nebesích
netlač nás tolik

A v kyvu koníčka se skřípavě směje Tristan Tzara

Dvě romance o třešni

28. října 2015 v 0:38 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
První je báseň v próse, druhé báseň volným veršem. První ve stylu poetismu, druhá ve stylu katolického proudu. Psáno letos na jaře.


Třešeň

I. Včely (Exotická romance.)

Včely zvučí a voní a víří a je jich víc než manželek Šalamounových.
Jak asi voní harém? - Tak, že už ta světská krása je hřích pro sebe samu. Jako pohanský oltář, takže jen ta vůně o sobě dostává člověka na kolena. Tak jako říše v pouštích bohatá svatyněmi, kam kadidlo přiváželi Nabatejci. Tak jako stránky národní literatury, kde se píše o tureckém medu. Tak jako "Tisíc a jedna noc" a "Korán" a dějiny starověku a obrázky na pytlících od čaje; tak jako básně drahého Konstantina Biebla voní na jaře.


II. (Katolická romance)

Jak těžka víčka,
jak sladky rty
odalisky?

A přece:
přijď, člověče,
blíž.

Pod větvemi chlad,
pod větvemi stín
a monotónní chór.

Jak v chrámu
je svato
pod větvemi.

Neseš zrak
ke kůru
a ještě výš.

Vidíš, jak duše-ptáci
hřadují
pod nebeským krovem?

Ký klid.
Člověk sám,
nad ním chrám.

Jak by se chtělo
pokleknout
a o kmen opřít
hlavu.

Hluvu těžkou
a opilou
medem
ráje.

ŽIVOTOPIS s velkým I

21. srpna 2015 v 22:45 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Jako student hodně psal, trochu četl - většinou špatné věci -, chodil nazdařbůh, aniž by při tom něco cítil, nad učebnými knihami myslil na oči milenek a někdy plašil holuby. Skýtalo mu dekadentní rozkoš, když mohl týrat lidi citacemi klasiků, jak je odposlouchal, většinou dlouhými a vždycky chybnými. Naučil se na gymnasiu klassické tuposti.
…, se pak oženil s jednou Polkou, která plakala vždycky, když hráli Brahmse.
Co se týče Ofélie, někdy hájila otce proti matce a někdy naopak, protože jí dělalo dobře proselyticky rozbíjet modly. Dělala to už jako docela maličká. Ostatně ne aby někoho napadlo jí to vyčítat: je to vlastnost, kterou podmínky postupně vyšlechtily v každé lůze, v každé utištěné a nanicovaté věci.

Oči měla Ofélie také po otci, a to zelené; takové, že by se na ně dala napsat středně dlouhá báseň, aniž by autor něco musel přibájit nad obvyklou míru. To mám za nutné vám sdělit, protože na jeho oči by se rovněž dala složit středně dlouhá báseň, jenomže to nikdo neudělá, protože -- vy víte proč, protože na oči mužů se básně neskládají, a to je škoda, i házím ten nápad v plén.
Kromě toho měl ještě dva syny v manželství a jednoho mimo ně. Ten nemanželský, to byl takový milý hošík, jmenoval se Manfréd podle Byrona, jejž otec nikdy nečetl, a vyučil se řezníkem. Dali mu do vínku kromě romantického jména i romantickou povahu, ale lyrismus v něm nakonec zašel, ó, aby taky ne.

Matka toho nemanželského, Milada nebo Milena, z božího dopuštění úplně hloupá, navíc měla ještě špatné zuby. Kdybychom zkoumali, proč s ní spal, došli bychom k myriádě hypothes, z nichž by možná ani jedna nebyla správná, a proto to zkoumat nebudu. Jestli se ti, čtenáři, chce, má věc to už není. Jsemť ovšem špatný životopisec, když nechci zkoumat, s kým můj hrdina spal, proč, jak často a rozličné podobnosti. A Milada nebo Milena byla dcera řídícího, opilá zpívala Marseillaisu a nikdy nechápala - ale to nechápe žádná žena, jsou už takové -, že žena není nejdůležitější věc. Měla parfém, který mu nevoněl, což je myslím důkaz, že ji vůbec neměl rád. V čem tkví hodnota sdělovací prosy? A věděli jste, že Saddám Husajn byl feminista? Nechápu proč.

On, můj hérós - vytkl jsem si přece mluvit o něm - choval kocoury. Patří to k mé povahopisné črtě, proto o tom budu mluvit. Protože, jak jsem řekl, měl klasické vzdělání, jmenovali se ti kocouři, jak šli v řadě za sebou, jak se rodili se a umírali, po římských císařích. Jeho nejoblíbenější kocour slul Galigula a směl se promenovat po stole (i proto se s ním ta Polka mimochodem rozvedla, totiž ne s tím kocourem), což ještě zmnožovalo jeho kocouří hrdopýchu. Caligula také trpěl melancholiemi. - Ta Milada nebo Milena chtěla, aby jí složil báseň, ačkoli neuměla francouzsky, což mně připadá docela roztomilé, uvážíme-li, že já francouzsky umím. - Proč byl Caligula nejoblíbenější? Protože se na jeho jméno daly dělat vtipy s učenými pointami a těmi vtipy bylo možno sužovat služku, poněvadž jim nerozuměla.
Kromě římských císařů pěstoval ještě jednoho koníčka, a sice sbíral sošky a figurky Napoleona. Konstantin Biebl nějakou dobu studoval italské kurvy; každá prý měla na stěně Napoleonův obrázek. "Síla holt podmaňuje ženy, kurvy zbožňují Napoleona." Z toho lze intelektuální mocností nezvratně dovodit mnoho věcí a já to ponechávám privátní píli čtenářově.
Každopádně těch figurek a sošek měl mnoho. Velké, malé, barevné, cínové, dřevěné, mramorové... anebo ne. Měl obrovskou knihovnu, luxusní kus. Knih asi půl druha tisíce, ale četl jenom netlustší a nejbibliofilštější, každý den pět stránek - dával si je na stolek v salonu. Často nad nimi naschvál kouřil doutníky, aby se do nich sypal popel a tu a tam propálil stránku, něco jako jeho ex libris. Koukněte, jak je v Odysseovi ta scéna, kde ten Židák jako potká toho Dedala, tak u té jsem zrovna kouřil. Poněvádž propojení četby s prostředím exponuje prožitek. Až půjde jeho majetek do dražby, zvažte, jestli se vám vyplatí mít nějakou knihu vzácnou sice, ale s jeho ex libris.

Než umřel, stála u něho Ofélie, měla levný parfém, takový hnusný, jako mívala Milada nebo Milena, a na něho šla hrůza z té náhody a dal radši volat kněze. Neměl rád náhody, i chtěl se proti nim zaopatřit katolicismem - rozpomněl se, že byl kdysi křtěn - , a jak tam tak čekal, dočekal.
Abych nezapomněl, za života býval člověkem. Doporučoval bych to vytesat na jeho náhrobek.

(Pozn.: Ať žije experimentální prosa.)

Student a Kateřina

13. dubna 2015 v 20:28 |  Librarie čili prosaické drobnosti
Student a Kateřina
(romanticko-realistická pohádka)

Je velká a stinná zahrada, kde jsou k vidění nejhezčí růže v zemi. Kdysi tam často chodil student, aby si ulevil ve starostech a rozmnožil radosti, a jednoho jara se jeho návštěvy staly pravidelnými. Čekal, až se vylíhnou slavíci, aby mohl z hnízda vybrat mladé; usmyslil si totiž věnovat ptáčka svojí Kateřině.
Časem však ten nápad zavrhl, protože mu připadl všední. Bloumal zase bez cíle a uvažoval, jaký dar by asi tak mohl být úměrný básnickosti a lyrickosti jeho vznětu. A tak se vyznával těm krásným růžím, které mu naslouchaly něžně uzardělé, což ale samo sebou k ničemu nevedlo.
Stalo se, že dostal nápad, právě když odpočíval v rosnatém stínu cypřiše.
A ano, nepochybně jím byl nadán shůry, protože rozhodně předčil všechno, o čem zatím fantazíroval.

V Klementinu

16. prosince 2014 v 21:58 | Lai |  Hlubokomyslnosti
Anotace: (Ahoj, tati.) I když je to samostatné literární dílo, ve své podstatě jde o přípravnou studii k něčemu většímu, kde hodlám využít poznatky o jezuitech a jejich pojetí nábožneství. Skoro celé (až na čtyři nebo pět vět) je to přejato z mého deníku, a to beze změny. Takto jsem meditovala včera na klementinském nádvoří.
Mimochodem, asi to dám přečíst p. K. ("Z.").
DOLE JSOU VYSVĚTLIVKY.

V Klementinu
impresionistická črta

Po nádvoří Klementina se občas někdo mihne: snadno myslit ty lidi jako profesory a seminaristy, oko se rádo klame a má-li vidět černou sutanu, vidí ji. - Hle: tam kráčejí pružným, skoro elegánským krokem studenti, jimž je tak lehko na duši, a čtveračí mezi sebou.
Tamhle mladší, ukoptěné studentisko, chlapec tak třináctiletý, peláší s knihami pod paží, zvlášť opatrně nesa chrestomatii. - Jde někam pozdě, ten malý čtenář: to je nade vší pochybnost.
Dva profesoři postávají pod Astronomickou věží a baví se s klidem akademickým; pak přecházejí povlovně do kroku a stále rozkládají. Memento mori! vždyť všechno je jen prach a boží vůle dohromady, a prach pomine. Kam by spěchali?
Zadumaně, ale svižně míří přes dvůr muž asi čtyřicetiletý, člověk by mu však hádal ke třicítce, máť rysy hladké, jakoby chlapecké, a líce zarůžovělé. Kráčí s hlavou skloněnou, hledí do země a ret se mu zachvívá - ach, kdyby byl ten člověk hudbení skladbou, měla by "jeho" skladba jemnou instrumentaci a byla by nyvě andělská.
Co se mu to chvěje na rtu? Modlitba, báseň? a přece se zdá, že - ať je to ta neb ona - o ní neví, že to ústa pracují sama a bezděky.
Minul. Je slunečno, ač prosinec, a odněkud zní pták - jen to tak zkouší, aby se přesvědčil, že když zapěje, slunce nepřestane zázračně hřát. Hvízdá nesměle, z lehýnka, testuje jenom životnost teplého prosincového snu.
Básník před chvílí vyšel z tiskárny. Teď znovu zavrzly dvéře, maminka odtamtud vyvádí nemocné dítě, aby se nadechlo čerstvého vzduchu. Osoba to opratrná, šetrná, má snad starosti, na nic řádně nemyslí a nikam nehledí. Ruce sem tam máznuté od tiskařské černě jí spočívají na útlých ramenou chlapečka, bledého, hubeného dítěte nad obyčej vážného. Je vysílené ještě nemocí, které ale nelze připsat jeho těžký krok a postoj divně zkroucený; ty jdou na účet dějů niternějších, bytostnějších. Černé oči se zdají samy sebou opájeny, zaneseny zánětem citovým.
Je to zvláštní člověk (pravím: člověk, protože uvnitř jeho tílka je už všechno hotovo, ukuto, už se více měnit nebude). Dospělému se z toho až srdce sevře; holandské přísloví říká, že není nic, od čeho by se člověk s takovým divým odporem odtahoval "jako od dítěte příliš moudrého".
- Tak tedy je to zvláštní člověk, jako svíce. Svíce, předmět liturgický, pochází totiž z hmoty bohulibé, to zaprvé, zadruhé pak je to oběť úplná, slouží bohu celou svou jsoucností až do zániku.
Neznáť za celé své bytí nic nez požehnaný plan. A tím očistným planem se stravuje, až z ní už nic není: pomine beze zbytku a se vší opravdovostí, a je to konec hmoty, jak Bible káže.
Dítě klementinských tiskařů je Antonín Koniáš, budoucí páter. Pozoruhodný, historický pohled: vosková líčka dítěte, ustavičnou bolestí hlavy ztýrané čílko, černé oči, které zejí ve vyhlublé, hranaté tvářičce.
Ale celý ten zjev je znamenán sentimentalitou, až k nevíře jemnou. Jeho vnímavosti není žádná myšlenka příliš filigránská, aby ji nepojala v plném rozsahu, a takové duševní ustrojení znamená útlocitnost.
Chlapec už se dosti nalokal, maminka ho zavádí dovnitř, aby zas ulehl. Dvéře znovu zavrznou, ostatní hlasy mezi tím odšuměly a na Klementinském nádvoří panuje ticho.

Vysvětlivky:
- chrestomatie: "čítanka", výbor literárních textů pro studijní účely
- Memento mori: (lat.) "Pamatuj na smrt" - rčení oblíbené zvláště v baroku, odkazuje k pomíjejícnosti
- "muž asi čtyřicetiletý (...)": Bedřich Bridel (1619-1680), český barokní básník a skladatel na světové úrovni, jezuita (v Klementinu působil v letech 1656-1660)
- zánět: zde ve smyslu zanícení, zápal
P. Bedřich Bridel a P. Antonín Koniáš by se v Klementinu asi setkat nemohli - ale fantasii vše dovoleno, vždyť jde jenom o představu.

Pohádka - Císařova hrobka

4. prosince 2014 v 22:08 | Lai |  Útěk ze Svaté Heleny
Anotace: Nehledejte v textu, prosím, složité alegorie. Je to jenom pohádka a těžiště příběhu spočívá v lyrickém propracování, procítění námětu. V tomhle ohledu vycházím z našeho milého H. Ch. Andersena.

Císařova hrobka

Bylo kdysi císařství, kde vládl krutý pán. Dřel lid zákony i mimo zákon, takže v zemi skoro nebylo člověka, který by svého vládce miloval.
Ale císaři na tom málo záleželo; trávil dny v radovánkách a pěstoval jen své smysly. Tak jako noc přechází v den a naopak, střídaly se v jeho životě slast a odpočinek: co vášeň sežehla, zahojil klid, aby císař mohl zas a znovu vzplanout pro nějakou rozkoš.

Kam dál